Božena Němcová – audiokniha Divá Bára zdarma

Simona L. 0 Komentářů

Zdarma dostupná audiokniha, která vás vtáhne do světa odvážného a neobyčejného příběhu. A navíc překlad do pochopitelné češtiny 21. století!

Božena Němcová Poznejte fascinující příběh Divé Báry, odvážné dívky, která se odlišovala od ostatních. Teď máte jedinečnou příležitost stáhnout si tuto audioknihu zcela zdarma a ponořit se do jejího dobrodružství, plného tajemství, přátelství a neuvěřitelných událostí.

Divá Bára je jedinečný příběh od klasické české spisovatelky Boženy Němcové, která vás okouzlí svým poutavým vyprávěním a dobrodružnou atmosférou. 😍

Povídka pojednává o odvážné dívce Báře, která se odlišuje od ostatních svou statečností, nebojácností a výjimečnými schopnostmi. Plavá nahá v potoce, nebojí se bouřek a má obrovskou sílu. Její příběh je plný neobyčejných událostí a nečekaných zvratů. 🌟

Audiokniha vám umožní ponořit se do této fascinující příběhové linie a prožít dobrodružství spolu s Bárou. Skvělým způsobem si tak můžete užít tento literární klenot, který vás vtáhne do světa divoké přírody, neuvěřitelných událostí a silné lidskosti. 🎧

Tato audiokniha je nyní k dispozici zcela zdarma. Stačí si ji stáhnout a můžete si užít poslech, kdykoliv budete mít chuť na dobrodružství a příběh plný silných emocí. 💯

Připojte se k Báře a prožijte její neuvěřitelný příběh plný odvahy, přátelství a síly. Staňte se součástí této nezapomenutelné cesty, která vás vtáhne až do samého konce, a budete mít možnost objevit sílu a odvahu, které se skrývají v nás všech. 🌈

Pro ty kteří preferují čtení, připojujeme kompletní text Divé Báry. Pro příznivce čitelného jazyka pak dobrá zpráva úplně nakonec. Pokud se dostanete na konec této stránky najdete tam překlad divé Báry do živého jazyka češtiny které budete rozumět. 8D

První díl

Vestec je velká dědina, mají tam kostel i školu; u kostela je fara, podle ní chalupa kostelníkova, také rychtář zůstává vprostřed vsi, na samém konci dědiny pak stojí chaloupka obecního pastýře. — Za chalupou táhlo se dlouhé údolí, ohražené z obou stran vršinami, porostlými nejvíce jehličím. Sem tam bylo vidět mejtiště nebo zelený palouk, na němž porůzno bělokoré, světlolisté břízy stály, ty dívky mezi stromovím, jako by je tam byla příroda vyrůst nechala k obveselení těm zasmušilým smrkům a jedlím, vážným dubům a bukům. Uprostřed údolí mezi lučinami a poli tekla řeka, zrovna okolo pastýřovy chalupy; břehy její vroubené byly olší a vrbou.

Obecní pastýř jmenoval se Jakub a zůstával se svou dcerou Bárou v té poslední chalupě. Jakub byl již šedesátník, Bára jeho prvorozené dítě a jedinačka. Přál si ovšem syna mít, dědiče svého jména, ale když Bára povyrůstala, nelitoval: milejší mu byla než syn a mnohdy si myslil: ať si je děvče, přece je mé dítě; umru jako člověk a mám stupeň do nebe.

Jakub byl rodič z vesnice; jsa sirotek, musel od malička sloužit. I sloužil co husopas, co honák, skoták, co kravař, volař, co pacholek i oráč, až dospěl nejvyššího stupně hodnosti, až se obecním pastýřem stal. To byla již dobrá služba, mohl se oženit. — Chalupu dostal k doživotnímu bydlení, dříví mu přivezli sedláci až na dvorek, mohl si držet i krávu; chleba, másla, vajec, mléka, vařiva, to vše dostával na týden. Plátna každý rok na tři košile a dva páry nohavic dostal, k tomu dvoje střevíce, šerku, kamizolu i širák a každý druhý rok kožich a húni. Mimo to o každé svátky božíhodové a o posvícení pečiva a výsluh, že ani na faře víc nebylo. — Zkrátka byla to dobrá služba a Jakub, jakkoli byl nehezký, nemluvný, zamračený, byl by přece dostal ženu, hned ale nedbal. V létě vymlouval se, že nemá kdy ohlížet se po děvčatech, že je pastva, a v zimě vydlaboval dřevenky a večer, když šli chlapci do společnosti děvčat, šel raději posedět do hospody. Když se pak trefilo, že některá z hospodyň pro hospodáře do hospody si přišla, libovával si Jakub, že nemá pro něho kdo chodit. Ani z toho si ničehož nedělal, když se mu vysmívali, že je starý mládenec, že bude muset po smrti v předpeklí písek do otýpek vázat. Tak mu prošel čtyrycátý rok. Tu mu kdosi napískal, že když umře, nemaje dětí, že nepřijde do nebe, děti že jsou stupně do nebe. — To vrtalo Jakubovi dlouho mozkem, a když se mu to rozleželo, šel k rychtářovům a vzal si děvečku Báru.

Bára byla hezká děvčice — za mladých let. Rádi ji brávali chlapci do kola, i několik jich chodilo k ní na zálety, ale byli to hoši z Drážďan a ne z Berouna, žádný si ji nevzal. Když se jí Jakub zeptal, nechtěla-li by jeho ženou být, spočítala, že má tři křížky za sebou, a ačkoliv se jí Jakub příliš nelíbil, dala mu slovo, myslíc si: lepší za svým snopem, než za cizím mandelem. Sebrali se a rychtář vystrojil veselku.

Narodilo se jim po roce děvče, jemuž dali říkat po mámě Bára; Jakub škrábal se za ušima slyše, že je děvče a ne chlapec, ale bába ho potěšila tím, že je mu podobné jako vejce k vejceti. — Několik dní po narození děvčete stala se v Jakubově chalupě nehoda. Sousedka zaskočila k šestinedělce v pravé poledne a našla ji pod komínem u ohniště polomrtvou ležet. Udělala povyk, kmotry se sběhly, přišla i bába a vzkřísily Báru. Dověděly se od ní, že vařila mužovi oběd, a zapomenouc, že šestinedělka nemá v pravé poledne ani po klekání ze sednice vykročit, zůstala stát v kuchyni pod komínem a vařila. Tu prý to okolo uší jí zašumělo jako zlý vítr, před očima dělaly se jí mžitky, něco ji začalo krákat za vlasy a na zem porazilo. „To byla polednice!“ křičely všechny. „Jestlipak nepodložila divé dítě místo Barči,“ vzpomněla jedna a šla ke kolíbce. Hned se všecky okolo shlukly, vzaly dítě z kolébky, rozbalily, prohlížely, jedna řekla: „Je to divé dítě, je, má velké oči!“ druhá: „Má velkou hlavu!“, třetí přiřkla jí krátké nohy a každá něco jiného. Matka se lekala, bába ale svědomitě prohlídnouc dítě rozhodla, že je to její vlastní, co pod srdcem chovala. Nicméně nejedna z kmoter zůstala při svém, že je dítě od polednice podstrčené.

Od té nehody nemohla se ale Jakubova žena více pozdravit a za několik let po ustavičném churavění umřela. — Zůstal Jakub se svou dívčí sám; jakkoli ho pobízeli, aby se oženil kvůli děvčeti mladičkému, přece toho více učiniti nechtěl. — Hlídal si ji jako malou ovečku, sám a sám, a dobře ji vyhlídal. Když byla trochu povyrostla, vzkázal mu pan učitel, aby ji přece také do školy posílal, a jakkoli Jakub čtení a psaní za zbytečné držel, přece poslechl. Celou zimu chodila Barča do školy, z jara ale, když nastala pastva a práce v poli, tu se nemohl bez ní obejít. Od jara do jeseně bývala beztoho škola větší část týhodne na petlici zavřená, pan učitel pracoval v poli a děti též, seč každého síly stačily. — Druhou zimu Bára už do školy chodit nemohla, musela se učit příst a tkát. Bára dosáhla patnácte let a žádné děvče v celé dědině nemohlo se jí rovnat v síle a velikosti. Tělo její bylo hrubých kostí, silných svalů, přitom ale pravidelných forem. Mrštná byla jak pstruh. Pleti byla tmavohnědé, dílem od přirozenosti, dílem od slunce i větru, neboť si nikdy, ani v parném létu nezastřela tvář, jako to vesnická děvčata dělávala. — Hlava zdála se veliká, ale to dělalo množství vlasů, černých jak havran, dlouhých, ale hrubých jako žíně. Čelo měla nízké, krátký tupý nos, ústa trochu velká a vyšpulené pysky, ale zdravé, červené jako krev. Zuby široké, silné, ale čisté. — Nejpěknější bylo u ní oko; a právě proto musela od lidí posměch snášet. Spílali jí, že má „oči buličí“. — Veliké měla oko, neobyčejně veliké a modré jak charpa, obrostlé dlouhou černou řasou. Nad okem klenulo se husté černé obočí. — Když se Bára škaredila, podobala se její tvář obloze, černými mraky zatažené, z nichž se jen kousek oblohy modralo. — Ona se ale málokdy škaredila, leda když jí chasa nadávala, že má buličí oči, to jí oči hněvem sršely a mnohdy se až do pláče pustila. Jakub ale vždy jí říkal: „Ty hloupá, co si z toho děláš, já mám také velké oči. — A nechsi jsou buličí, však to není nic zlého; vždyť se ta němá tvář umí na člověka mileji podívat než ti tam!“ — Přitom obyčejně ukázal holí k dědině. — Pozdější léta ale, když přišla k síle, netroufala si chasa ubližovat jí, neboť za každou urážku dávala hned oplatky. Silní chlapci nebyli s to ji poprat; kde nevystačila síla, tu užívala všelikých fortelů aneb si pomohla obratností. Tak si dobyla pokoje.

Bára měla vůbec do sebe tolik neobyčejných vlastností, že se nebylo čemu divit, když si sousedé o ní povídali; nemohouce si takovou povahu nijak vyložit, začaly ženy opět tvrdit, že to přece jen nějaké „divé dítě“, a ne-li to, tedy že ji zajisté polednice vzala pod moc svoji. — Tím vyřknutím bylo všecko počínání děvčete vysvětleno a omluveno, ale mělo ten následek, že se jí vesničané buď štítili, buď báli, a jen několik duší ji opravdu milovalo. Kdo ji chtěl hodně pozlobit, řekl jí „divá Báro!“ — ale byl každý na omylu, kdo mněl, že ta přezdívka ji víc než každá jiná mrzí, tím jí právě neublížili, každá jiná přezdívka více ji zabolela než ta. Ona slýchala sice povídačky o polednicích, večernicích, o vodním muži, o žhavém muži, který je v lese, o světýlkách, čertu a strašidlech, slýchala o tom mezi dětmi, ale nebála se ničehož. Dokud byla malá, bral ji otec s sebou na pastvu a tu hrála celý boží den s psem Lišajem, který jí byl po tátovi nejmilejší kamarád. Táta s ní mnoho řeči nenadělal, seděl a vydlaboval dřevenky, chvílemi pozdvihl hlavu po stádu, a jestli nebylo pohromadě, poslal Lišaje, by krávu nebo jalovici zavrátil, což pes jak náleží vyvedl. Když bylo potřebí, vstal sám a několikrát stádo obešel. Když byla Bára větší, vyprovázívala vždy Lišaje, a jestli která kráva po ní čmuchat chtěla, hned ji Lišaj odehnal. Jsouc větší, mnohdy v čas potřeby za tatíka stádo vyhnala; krávy znaly její hlas tak dobře jako Jakubovu troubu, zlý býk, jehož se statní chlapci báli, poslechl, když mu Bára zahrozila.

Když chtěl Jakub stádo vybrodit a přes řeku je hnal, posadil Báru některé krávě na hřbet, řekl jí „drž se“, — sám pak plaval za stádem. Jednou se Bára dobře nedržela, smekla se do vody, tu ji za suknici Lišaj vytáhl a táta ji hodně vypeskoval. Ptala se tedy táty, co se musí dělat, když chce plavat, táta jí ukázal, jak musí rukama i nohama pohybovat. Bára si to pamatovala a tak dlouho zkoušela udržet se nad vodou, až to dokázala. Zalíbilo se jí plavání tak, že v létě zrána i večer se koupávala, a nejen dlouho plavat vydržela hlavou nad vodou, ale i pod vodou. — O tom umění ale kromě táty nikdo nevěděl. Od svitu do desáté hodiny večer nebyla doba, kde by Bára se nebyla koupala, a nikdy vodního mužíka neviděla; nevěřila tedy naň a vody se nebála. — Jak v pravé poledne, tak v pravou půlnoc bývala Bára pod širou oblohou, v létě spávala nejvíce na stáji u otevřeného vikýře, a přece ji nikdy nepřestrašilo, aniž by se jí cos neobyčejného bylo ukázalo. — Jednou když byla na pastvě a pod stromem na kraji lesa ležela, Lišaj vedle ní, vzpomněla si na báchorku o vandrovním, jak ležel také v lese pod stromem, jak si přál být v zámku u krásné princezny a za vyplnění toho přání čertu zadat se chtěl. Jen si na čerta vzpomněl a už stál před ním.

„Co bych já si přála, kdyby se tu nyní přede mnou vzal?“ ptala se sama sebe v myšlenkách, škrábajíc Lišaje na hlavě. „Hm,“ usmála se, „já bych ho poprosila, aby mě dal takovou loktuši, do které kdybych se zaobalila, by mne nikdo neviděl, a kdybych řekla: ať jsem tam a tam, abych tam hned byla. To bych hned chtěla být u Elšky.“ I myslila, dlouho myslila, ale ticho bylo, ani strom nezašuměl; konečně jí všetečnost nedala, zavolala tichounko: „Čerte!“ — Ono nic. — Pak hlasitěji — a ještě hlasitěji, že to daleko zaznělo: „Čerte, čerte!“ — Mezi stádem pozdvihla hlavu černá jalovička, a když hlas ještě jednou zazněl, oddělila se od stáda — běžíc vesele k lesu. Tu ale vyskočil Lišaj a chtěl ji zvrátit, dle své povinnosti; černá se zarazila, Bára ale pustila se do smíchu; „Nech ji, Lišaji, nech, ona je poslušná, myslela, že volám ji.“ Vyskočila, pohladila čerta po krku a od té doby na báchory o čertu nevěřila.

U lesa, několik set kroků za řekou byl hřbitov; — po klekání neradi chodili lidé tou stranou a mnoho bájí bylo o umrlcích, kteří tam v půlnoční dobu rejdy tropí. Ale Barča i noční dobou tamtudy šla, a nikdy aby se jí cos strašného bylo přihodilo. Nevěřila tedy, že by zemřelí vstávali, lidi strašit chodili a na svých hrobech se veselili.

Když šla chasa do lesa na jahody nebo na borůvky a zhlédli kdes hada, tu bylo útěku; dokonce jestli had hlavu pozdvihl a žihadlo jim ukázal, tu běželi všickni k vodě, aby tam dříve byli než had a on žádné moci k nim neměl..— Barča nikdy neutekla, ona se nebála zlého býka, neřku-li hada nebo štíra. Jestli jí ležel v cestě, odehnala ho, nedal-li se ale odehnat a bránil se, zabila ho. Když jí nepřekážel, nechala ho.

Zkrátka, Bára neznala strach a bázeň; ani když hrom bil a bouře nad údolím vztek svůj vylévala, nechvěla se Bára. Ba naopak, když vesničané okna i dveře zavírali, hromničné svíce rozsvěceli, strachem třesoucí se modlili, by se na ně pánbůh nehněval, tu Bára nejraději stála na záspí, by lépe dívat se mohla na obzor, před okem rozprostřený. Jakub mnohdy jí říkal: „Já nevím, děvče, jakou to radost máš, dívat se do nebe, když se pánbůh hněvá.“ — „Právě takovou, jakou mám, když se směje,“ odpověděla. „Podívejte se, táto, ten oheň, jaká to krása v těch černých mračnech!“ — „Neukazuj!“ okřikoval ji Jakub, „ať ti boží posel prst neurazí. Kdo se nebojí bouřky, nebojí se pánaboha, nevíš to?“ — „Elška z fary mi četla jednou knížku, tam stálo, že se nemáme bouřky bát co hněvu božího, že máme v ní obdivovat mocnost božskou. Pan farář vždy káže, že je Bůh nanejvýš dobrotivý, pouhá láska, kterak by to bylo, aby se na nás tak často hněval. Já miluju pánaboha, a proto se nebojím jeho posla.“

Jakub nerad mnoho řečí nadělal a nechal Báru být. — Sousedé ale, vidouce dívčinu neohroženost, a že se jí nikdy nic zlého nepřihodí, tím více potvrzeni byli v mínění svém, že je dítě chráněné nějakou nadpřirozenou mocí.

Mimo otce milovali ji jedině Elška a Josífek, její vrstevníci. Josífek byl syn kostelníka, Elška byla neť pana faráře. Josífek byl chlapec malého vzrůstu, bledotvářný, rusovlasý, dobrosrdečný, ale velice bojácný. Bára byla o hlavu větší než on a při pračkách schoval se Josífek vždy za její sukně, Bára pak se ho statně ujala proti chlapcům, s nimiž by byl ničehož nesvedl. Za to ji Josífek velice miloval, nosíval jí křížaly a každou sobotu bílý oplatek. Jednou v neděli, když byla Bára ještě menší, přivedl si ji domů, chtěl jí ukázat svůj oltářík, a jak umí hrát na pana pátera. Vedli se pěkně za ruce a Lišaj cáral za nimi.

U všech selských statků byly dveře na petlice zavřené, v noci na závorky; na faře byly dubové dveře pobité železem vždy zamčené, a kdo šel do fary, musel zazvonit. U kostelníka měli také u dveří zvoneček jako na faře a vesničtí hoši začasté, když šli okolo, pootevřeli dveře, aby slyšeli zvonek zazvonit _ a kostelníkovou hřešit. — Když je hodně vyhřešila, pokřikovali na ni: „Jedubabo! Jedubabo!“ – Když Bára s Josífkem do dveří vešli a zvoneček zazněl, vyběhla kostelníková do síně; majíc konec dlouhého nosu skřípnutý v brejlích, křikla huhňavým hlasem: „Co si to tu vedeš?“ — Josífek zůstal, jako když ho spaří, sklopil oči a mlčel. Bára také oči sklopila a mlčela. Za kostelníkovou ale vyběhl i kocourek a vida Lišaje začal ježit hřbet, prskat, očima svítit; Lišaj začal vrčet, pak zaštěkl a po kocourku se rozběhl. — Kocourek skočil pod almárku, a když i tam se Lišaj po něm hnal, vyskočil na polici mezi hrnce. Tam byl jist, ale zlostí mu každý chlup se ježil. Lišaj nemotorně vyskakoval na polici a štěkal, až uši zaléhaly. — Kostelník vyběhl ven; vida ten rámus, nepřátele na sebe dorážející, rozhněvanou ženu, rozhněval se též, a otevřev dveře, křikl na děti: „Hned se mi s tou mrchou šikujte, odkud jste přišli!“ — Bára nedala si dvakrát kázat, zavolala na Lišaje, kterého ještě kostelník rákoskou notně švihl, a utíkala, jako by za ní hořelo. — Josífek ji volal zpátky, ale ona zavrtěvši hlavou pravila: „A kdybys mi jalovici dával, k vám více nepůjdu,“ a také nešla, ač se jí dost Josífek naprosil a sliboval, že ji bude matka ráda vidět, dokonce kdy nechá doma psa. Nešla a ne; — od té doby ztratila také před kostelníkovou všecku uctivost a lásku, vyjmouc Josífka. — Ona myslívala, že se kostelník rovná panu páteru — a měla před ním velikou vážnost, vždyť chodíval oblečen jako pán páter, v kostele měl všecko pod sebou, když dal některému chlapci nepovedovi v kostele pohlavek, nesměl ani hlesnout, a sousedé když chtěli cosi u pana faráře, vždy se stavili dříve na poradu u kmotra kostelníka. „Musí být ten pan kostelník už přece něco hodného,“ myslilo si vždy děvče, ale od té doby, co jí tak nehezky dveře ukázal a Lišaje švihl, že kňuče kus cesty po třech skákal, od té doby si myslívala, kdykoli ho viděla: „Nejsi, pane, nic hodného.“

Jak zcela jinak to bylo, když si vzala Elška Báru s sebou na faru, a to bývalo ve čtvrtek a v neděli. Jak zvoneček zazněl, děvečka otevřela, pustila děvčata, třebas i Lišaje, domácí pes dobře s ním se znal. Potichounku šla děvčata do čeledníku a vlezla na pec, kde měla Elška svoje hračky a panny. Pan farář, starý pán již, sedával na lavici za stolem, měl před sebou ležet pikslu, modrý šátek kapesní, a hlavu opřenou o zeď maje, vždy dřímal. Jen jednou byl vzhůru; tu mu běžela Bára políbit ruku, — a on ji pohladil po hlavě řka: „No jsi hodná; jděte si hrát, jděte, děvčátka!“ — Také panna Pepinka, sestra pana faráře, byla hodná. Ona velkých řečí s Bárou nenadělala, ačkoli se sousedkami ráda mnoho mluvila, ale vždy jí dala veliký kus chleba s medem nebo buchtu k svačině, větší než Elšce. Panna Pepinka byla nízká osobička, ujímaly se na ní dary boží, byla tlustá, červená, na bradě měla bradavici a trochu plačtivé oči, ale za mladých let — jak sama říkala — bývala prý hezká, což vždy kostelník dosvědčoval. Nosila dlouhé šaty (panské) s krátkým životem, zástěru na celé kolo, s velikými kapsami, po boku náruč klíčů. Šedivé vlasy měla vždy pěkně uhlazené a na hlavě ve všední den hnědý šátek s žlutým okolkem, v neděli žlutý šátek s hnědým okolkem. — Panna Pepinka obyčejně šukala po domě nebo na poli, předla nebo s brejlemi na nose záplatovala, v neděli po obědě si také vždy trochu dřímla a po nešporu hrávala s panem bratrem a kostelníkem mariáš. Ona ale málokdy říkala „pane bratře“, obyčejně „velebný pane“. — Panna Pepinka byla hlava domu, co ona chtěla, to se dělo, co řekla, měl každý v domě za neomylnou pravdu, komu ona přála, tomu přáli všickni.

Elška byla mazánek panny Pepinky i velebného pána, a co Elška chtěla, to chtěla i panna Pepinka, koho Elška si zamilovala, toho i Pepinka náviděla. Proto nedostala Bára na faře škaredého oka, proto byl i Lišaj trpěn, ba kostelník, nemoha psy jinak vystát, Lišaje pro dobrou vůli mnohdy pohladit chtěl, ale Lišaj nemohl kostelníka vystát a vždy naň vrčel.

Bára byla všecka šťastná, když mohla být na faře. — V pokojích se vše jen lesklo, bylo tam nastlaných do stropu postelí, krásných obrázků, vykládaných truhel; v zahradě plno květin, zeleniny a dobrého ovoce. Na dvoře drůbeže, jaké by si kdo přál, a v chlívě dobytek, že se bylo radost naň podívat. Pastýř Jakub měl s farského dobytku největší potěšení. A v čeledníku na peci, co tu pěkných hraček a Elška nikdy neplácala koláče z hlíny, nesypala cihlou a vápnem, měla vždy dobrých věcí na vaření, a co se ustrojilo, — snědlo se.

Jak neměla být Bára v takovém domě ráda, ale jí byla nade všecko milá Elška, ba mnohdy se jí zdálo, že ji má radši než tátu, kdyby Elška třebas v pazderně bydlela, ráda by u ní Bára bývala. Elška ani jedinkráte Báře se neposmála, měla-li co dobrého, rozdělila se s ní a často vzala Báru okolo krku a říkala: „Báro, já tě mám tuze ráda.“ — „Ona mne má tuze ráda, a je přece tak krásná, je farářovic, všickni lidé říkají jí vy, i pan kantor i kostelník, — a ti druzí se mně posmívají,“ opakovávala si Bára a v duchu vždy Elšku za laskavost její objímala a líbala, ale v skutečnosti se ostýchala, ačkoliv by ráda byla vroucí svůj cit najevo jí dala.

Když se po louce honily a Elšce se rozpletl vrkoč, tu prosívala Bára: „Nechte, Elško, bych vás zapletla, vy máte hebounké vlásky jako len, já vás ráda zaplítám.“ — Když to děvče rádo dovolilo, s libostí se probírala v hebkých vlasech, krásu jejich obdivovala, jsouc pak s pletením hotova, přehrnula svůj hrubý vrkoč kupředu, přirovnala k Eliščinu, řkouc: „To je rozdíl.“ — Ano, Eliščiny vlasy podobaly se vedle Bářiných zlatu vedle kaleného ocele. A přece nebyla Eliška s nimi spokojena a přála si mít tak černé jak Bára.

Když přiběhla Elška k Báře někdy a jisty byly, že je nikdo nevidí, šly se koupat. Elška byla ale bojácná, a jakkoli Bára ujišťovala, že se jí pranic nestane, že ji bude držet a naučí plavat, přece nešla do hlubší vody, než co po kolena dosahovala. Po koupání utírala jí Bára ráda nohy svojí hrubou zástěrou, sevrouc pak malé bílé nožky do silných pěstí, políbila je a se smíchem říkala: „Bože, jsou to nožky, měkounké, maličké! Kam by se to dělo, kdyby to mělo boso chodit. — Hle!“ doložila, přirovnávajíc svoji opálenou, rozedranou nohu, plnou mozolů, k Eliščině bílé nožce. „A nebolí tě to?“ ptala se Eliška, sahajíc po tvrdé kůži zpod nohy s outrpným citem. „Dokud nebyla kůže jako podešev, bolívaly mne nohy, ale teď ani oheň pod nohou necítím,“ skoro s hrdostí Bára odpověděla a Eliška se jí velice divila.

Tak se ta děvčata mile těšila; často se Josífek k nim přidružil, když strojily hody, musíval přinášet, co potřeba bylo, strouhat a krájet, kdy hrály na vlka, musel být ovcí, při výměnách hrnce vozit. Ale on si ze všeho nic nedělal a přece jen nejraději u děvčat byl.

Přešel dětem dvanáctý rok a konec učiněn dětinským jich radostem; Josífka dal kostelník do města na studie, chtěl mít z něho pana pátera; Elšku dala panna Pepinka do Prahy k bohaté, bezdětné tetě, aby se naučila způsobům a teta aby nezapomněla venkovské přátele. Bára zůstala s tatíkem a Lišajem sama.

2.část

Život na venkově plyne tiše, bez hluku a šumu, jako luční potok; — tři léta minula, co Elška do Prahy odjela. Zprvu ani panna Pepinka ani pan farář odvyknout nemohli — stýskalo se jim nesmírně, když ale kostelník namítl, proč se Elška z domu posílala, říkala panna Pepinka velmi moudře: „Milý Vlčku, člověk nesmí žít pro dnes, musíme myslet na dále. My — nu, copak — my už, dá pánbůh, ten život nějak protlučem; ale Elška je mladá, na tu dlužno myslet. Peníze zachovat — ty můj milý bože —, z čehopak! — Trocha peřin, vybytí — to je všecko, co někdy po nás dostane, — a to je málo. Svět se ohlíží po těchto (přitom rozevřela Pepinka dlaň a druhou rukou dělala na ní pantomimu počítání) — a pražská teta jich má — nepočítaných. Snad se jí Elška zalíbí; jen k jejímu dobru ji tam necháváme.“ — Pan kostelník dal panně Pepince zcela za pravdu.

Paní teta pražská stonala mnoho let; od té doby, co jí manžel zemřel, — vždy psala panu švagrovi a panně švagrové, že je živa jen na lékách, a kdyby neznal lékař její předobře její náturu, že by dávno ležela na svatém poli. Najednou ale psala Elška, že má paní teta jiného lékaře, ten že jí radil, aby se každodenně koupala v studené vodě, hodně chodila, dobře jedla a pila, že bude hned zdráva. Paní teta že ho poslechla a že je zdráva jako rys. „Hm, jaké to novoty. — No, když je tomu tak, může Elška hnedle domů přijet.“ — Jak panna Pepinka chtěla, tak se stalo. Ještě ten samý den musel pacholek vytáhnout kolesku z kolny, dovézt ke koláři a panna Pepinka umínivši si sama pro Elšku jet — vynesla si z komory klobouk, aby si ho prohlídla, jestli škodu neutrpěl. Ano, panna Pepinka měla také klobouk, dostala ho před desíti lety, když byla v Praze, od paní tety, ve Vestci nikdo ji v něm neviděl, ale když jela do blízkého města na děkanství na pouť s panem bratrem, to si ho nasadila a do Prahy musela ho vzít též s sebou, aby jak říkala, neplodila paní tetě v šátku ostudu.

Druhý den byla koleska spravena, třetí den poručila Pepinka, aby ji namazali, koně dali okovat, čtvrtý den loučila se s hospodářstvím, poslala pro Báru, by za její nepřítomnosti dohlídla, pátý den časně zrána nakládal se na kolesku obrok pro koně, strava pro pacholka, částečně i pro pannu Pepinku, koš vajec, hrnec másla a podobné dárky pro paní tetu, škatule s kloboukem, uzel šatu a po mši svaté schovala se po dlouhém loučení a nařizování do kolesky i panna Pepinka, pacholek švihl do koní a s Kristem pánem vydali se na cestu. Kdo zhlídl starožitnou kolesku, která se podobala křídlatému kotli, visícímu mezi čtyrmi koly, zdaleka smekal, ačkoliv pannu Pepinku, zavinutou v kolikero šátkách, v hluboké kolesce, mezi všelikým nářadím a v kupě sena, která nad ní čněla, ani vidět nebylo. Ale sedláci znali kolesku, jich otcové již znali ji a povídávali si, že ta koleska Žižku pamatuje.

Nikdo se vroucněji na příjezd Elščin netěšil jako Bára, nikdo na ni také vroucněji nemyslíval než ona, nikdo více o ní nemluvíval; když neměla s kým, hovořila s Lišajem, slibovala mu až se Elška vrátí, jak se bude mít zase dobře, ptala se ho, zdali se i jemu nestýská. Panna Pepinka i pan farář věděli, jak Bára Elšku miluje, a přáli jí též. Když se jednou panna Pepinka trochu roznemohla a Bára ji s největší ochotností obsluhovala, přesvědčila se o dívčině věrnosti a dobrosrdečnosti tak, že si ji v čas díla na faru brala na pomoc k své ruce, a konečně tolik důvěry do ní měla, že i klíč od špižírny jí svěřila, což byl u panny Pepinky největší důkaz náklonnosti. Proto také odevzdala jí dohled nad domem, když odjela, čemuž se všecky hospodyně divily a začež se kostelníková na Báru ještě více popudila. Hned se zase povídalo: „Vidíme, takoví nepodařenci mají z pekla štěstí, — jak se tam na faře uhnízdila.“ — Myslely tím Báru. Nepominul předsudek proti ubohému děvčeti; ona se ani nestarala, mají-li ji lidé rádi čili nemají, nedotírala se mezi chasu, ani k hraní, ani k tanci, hleděla si své práce, svého starého táty a fara byla její Praha. — Ozývaly se po vsi hlasy, které pravily: „Ta čest se musí tomu děvčeti dát, že jí není v obratnosti a síle málokterý chlapec roveň, děvče pak žádné. Kterápak by unesla tak plná vědra vody a ještě si s nimi šla, jak by jí hráli. — A s dobytkem, kdo tak umí? — Kůň i býk, kráva i ovce, všecko ji to poslouchá, ona zmůže všecko. Taková děvka je v hospodářství pravé boží požehnání.“ — Ale kdyby se byl kterýkoliv chlapec ozval: „Já bych si ji i za ženu vzal,“ tu hned křičely mámy: „Ne, ne, chlapče, tuto nám nevoď do rodiny, člověk nemůže vědět, kterak to dopadne, a divous je.“ — Opravdu se tedy o děvče ucházet žádný z chlapců nesměl a žertem si netroufal. Bára nedala s sebou vládnout, aniž si dala pěknými slovy oči zasypat. Nejvíce ji nenáviděla kostelníková, ačkoliv jí Bára jaktěživa na kříž stéblo v cestu nevložila, ba naopak dobře činila tím, že Josífka přede mstou chlapců chránila. Jak dostal který chlapec v kostele od kostelníka pohlavek, zajisté ho vrátit chtěl Josífkovi. Ale kostelníková měla zlost na Josífka, že je bluma a nechá se bránit od děvčete, že má to děvče rád; měla zlost, že chodí Bára na faru a že ji mají i tam rádi. — Ona by zajisté byla ji z fary vypíchala, kdyby panna Pepinka nebývala pannou Pepinkou, — ale Pepinka si nedala do kaše foukat — nanejméně od kostelníkové. — Jednou udělala kostelníková s učitelkyní na pannu Pepinku klep a od té doby spolu dobře nevařily, ačkoliv dříve jedna ruka bývaly. — Pana Vlčka panna Pepinka mnohdy za to sekla, řkouc: „Ach špičatý nůsek rád podrývá,“ což padalo na kostelníkovou, — ale Vlček býval na faře vždy beránkem a jen doma pravým Vlčkem.

Přešly dva, tři, přešly čtyry dni, co Pepinka odjela, Bára nemohla se dočkat. „Bože, jemnostpane, jakpak daleko je do té Prahy?“ zeptala se Bára pana faráře; když se byl odpoledne vyspal, to býval v nejlepším rozmaru. — „Měj strpení, děvče, ještě tu být nemohou. Dvacet mil, to je kus země, — tři dni potřebujou tam, dva dni se tam Pepinka zdrží a tři dni na zpáteční cestu — spočítej si to.“ — Bára počítala dny, a když čtvrtý den nastal, bylo na faře chystání a Bára čítala již jen hodiny. Konečně když po desáté ven vyběhla vyhlížet, slunce již zapadalo a táta domů hnal, ukázala se na silnici koleska. — „Už jedou!“ křikla Bára, že to po celé faře zaznělo. Pan farář vyšel před vrata, pan kostelník za ním; Bára byla by letěla ráda přijíždějícím vstříc, ale ostýchala se, běhala z místa na místo, a když se koleska již k samé faře blížila, přišla na ni ouzkost, srdce jí tlouklo, hrdlo se jí stahovalo, horko i zima ji pocházela. — Koleska se zastavila u vrat; nejdříve se z ní vyvalila panna Pepinka a za ní skočila štíhlá postava růžotvářného děvčete, na něž farář, kostelník i chasa se zahleděla. Kdyby byla panu faráři nebyla okolo krku padla a strejčkem ho nazvala, nebyli by věřili, že to Elška. — Bára s ní oka nespustila, když se ale Elška strejčkovi z náručí vyvinula, k ní přistoupla, za obě ruce ji uchytla, a vzhůru do očí jí hledíc svým lahodným hlasem pravila: „Báro — Báro — stýskalo se mi po tobě! Jak jsi se měla — je Lišaj ještě živ?“, tu se pustila Bára do pláče a plakala, až jí srdce usedalo a nemohla ani odpovědít. — Po chvíli teprv si vzdychla: „No jen když jste zde už, milá Elško!“ — Pan farář opakoval po Báře: „No jen když jste již tu. Stýskalo se nám.“ — „Chtěli mne tam zdržet ještě den,“ povídala panna Pepinka, kladouc kostelníkovi, Báře i služce všeliké věci z kolesky do náručí, „ale šlo mi tu o vás, pane bratře, abyste tu nebyli sami. Také bychom nebyli vystačili s obrokem,“ dodala. — Kolesku dali zase do kolny na odpočinek, panna Pepinka uložila si klobouk do komory, tak neposkvrněn, jak ho byla vzala, — uložila, co byla s sebou přinesla, a rozdala dárky. Bára dostala pěkné pentle k sukni i do vlasů a od Elšky korále na krk. — Elška si také pěkného oděvu přinesla, ale tím by se byla nezalíbila, kdyby nebyla nazpět z Prahy přivezla svoje nezkažené, dobré srdce. — Nezměnila se.

„Ach Báro, tys vyrostla!“ bylo první, čemuž se Elška divila, když měla kdy s Bárou promluvit a jak náleží si ji prohlídla. — Bára byla o hlavu větší než Elška.

„Ach Elško, vy jste ještě taková hodná, jako jste bývala, ale jste ještě hezčí; kdyby to nebyl hřích, řekla bych, že jste podobná k Panence Marii na našem oltáři.“

„Jdižiž jdi, co to mluvíš,“ okřikla ji Elška, — nikoli ale přísně, — „ty mi lichotíš.“

„Bože chraň, mluvím, jak srdce velí. Já se nemohu pohledu na vás ani nasytit,“ upřímně řekla Bára.

„Milá Báro, kdybys přišla do Prahy, tam je pěkných děvčat!“

„Ještě krásnější než vy?“ divila se Bára. „Baže krásnější,“ vzdychla Eliška.

„Jsou hodní lidé v Praze? — Je tam krásně? — Líbilo se vám tam?“ ptala se po chvíli Bára.

„Ke mně byli hodní všickni, tetinka, učitelka, všechny mě rády měly. — Ráda jsem tam byla mezi nimi, ale také se mi stýskávalo po vás a přála jsem si, abys ty u mne byla. Ach milá Báro, tam je krásně, že si to ani pomyslit nemůžeš! — Když jsem viděla Vltavu, zámek, krásné kostely, velikánské domy, zahrady, — ztrnula jsem. A lidu chodí po ulicích jako o procesí, někteří vystrojení i všední den, jako by svátek byl, kočáry jezdí ustavičně, hluku a zvuku, že neví člověk, kdo je s kým. — No, počkej, až přes rok pojedem tam spolu na pouť,“ doložila Elška.

„Co bych já tam činila, lidé by se mi vysmáli,“ mínila Bára.

„Nevěř tomu; tam si na ulici jeden druhého nevšimne, jeden druhého nepozdraví.“

„To se mi nelíbí, to je divný svět,“ divila se Bára.

Druhý den — byla neděle — ustrojila se Elška pěkně, na hlavu posadila si červenou aksamitovou čepičku, což právě v módě bylo a velice jí slušelo, a šla na hrubou. Všech zraky byly v kostele jen po ní obráceny a mnohý z chlapců si myslel: za tebe, děvče, sloužil bych třebas dvakrát sedm roků, kdybych věděl, že tě dostanu.

V kostele bývala Elška vždy pobožná, nevšímajíc si nikoho kolem sebe, tak i tenkráte, ale když šla z kostela po vsi, teprv ohlížela se kolkolem, pozdravovala se s vesničany, kteří se k ní hrnuli, vítajíce ji z Prahy, poptávala se, jak se jim vedlo po všecky časy, a zodpovídala jejich otázky. Mnoho se přece za ta tři léta změnilo, jakkoli se to vesničanům ani nezdálo. — Tu i tam nebylo stařečka neb stařenky, kterýchž vidívala Elška nedělního času sedět na záspí neb v sadě a vyhřívat se na slunéčku. V kole veselé chasy chyběl nejeden párek, staraje se již o svoje hospodářství. — Děti batolily se v trávě, jichž Elška neznala, — mnohá hlava zbělela, jež šedivá jen byla, — vrstevnice pak Elščiny s chlapci se vodily, nejsouce považovány již za nedospělé. — Avšak i Elšku žádný neoslovil již „Elško“, každý přidal k jménu i název „panno“.

Když se slyšela Elška takto oslovena, zbarvila se jí výše tvář; tímto názvem vyslovili prostí vesničané, co Elška posud sama nevěděla, totiž že není více dítě. V Praze říkali jí z počátku slečinko, později slečno. Zprvu mněla, že to posměch, slyšíc ale, že“ to obecný titul pro děvčata, nechala si tu módu líbit. — Titul „panno“ ji ale více ctil, výše ji povznášel, to dobře cítila, proto ji polil ruměnec panenského studu.

Také kostelníková vyšla na práh, a když šla Elška kolem, zvala ji dovnitř; — Elšku měla ráda, ačkoliv pannu Pepinku nehrubě náviděla. — Vyptávala se Elšky, jak se měla v Praze, jak vyhlíží oltář sv. Jana na hradě, zdali to pravda, že most zlatem dlážděn, a když jí Elška na vše odpovídala, prohlížela si ji od hlavy do paty, ani nitka neušla těm jedovatým očím. Elška se ptala na Josífka. — „Ach ten se dobře učí, první je ve škole a roste jako z vody. Mnoho — mnohonáctekrát vzpomněl na vás, panno Elško, kdykoli tu na prázdninách býval; stýskalo se mu, neměl ani s kým se povyrazit. S chasou zdejší, to se pro něho už nesluší, když je žákem, mínila kostelníková; Elška byla sice jiného mínění, ale mlčela. — Odpoledne šla Elška navštívit Báru.

Pastýrna byla malá chalupa, nejmenší z celé vsi, ale snad nebyla mimo fary nikde větší čistota jako tam. Stůl, lavice, dvě židlice, lože, truhla a stav byl všecek nábytek, byl ale čistý jako sklo. — Zdi bílé jako křída, strop udrhnut leštil se, jak by z ořechového dřeva dělán byl. — Na zdi několik obrázků a za nimi zelené letorostě, v poličce lesklo se několik džbánečků a talířů, všecko to památky matčina věna. Malá okénka byla v létě veždy otevřená a v nich ve střípkách kvetly bazalky, fialy i rozmarýna. — Podlaha nebyla dřevěná, byl to jen utlučený mlat, ale Bára pokryla si ji rohoží, kteroužto sama si upletla.

U chalupy bylo kousek sadu a malinká zahrádka květná, jež si Bára pěstovala; všude a na všem bylo vidět, že obyvatelé chýšky málo potřeb znají, stvoření ale, které v ní vládne, že není prosto krasocitu.

Ani jediné děvče ve vsi, nevyjímajíc služebné, nechodilo si tak prostě jako Bára, ale ani jediné nevyhlíželo celý týhoden při práci tak čistě jako ona. Košile její, u krku a u rukou sebraná, velmi hrubá byla, ale bílá vždy jak padlý sníh. Suknice tmavá, vlněná, zástěra též hrubá, plátěná, byl celý její oděv, v neděli jen se obula a vzala šněrovačku, v zimě přidala vlněný kabátek. Ozdoba její byla lemovka na sukni, červený kaloun u zástěry, červené stužky v černých vrkočích, které jí po zádech dolů visely skoro pod kolena. Děvčata jí mnohdy vytýkala, že chodí po celý týhoden rozpásaná, ale ona je přece neposlechla, bylo jí volno tak a Elška jí vždy říkala, že jí to lépe sluší bez šněrovačky. — Bez marnosti není nikdo, ani Bára bez ní nebyla!

Veliké potěšení měla Bára, že ji Elška navštívila; vodila ji všude, chlubila se jí s zahrádkou, vedla ji do sadu, na pole i na louku k tátovi, který se nemohl Elšce vynadivit, jak vyrostla, zkrátka pochodily všecka místa, kde se před třemi roky honívaly. Pak se usadily do sadu, Bára přinesla na misce smetany, v níž nadroben byl černý chléb, postavila ji do trávy a jedly s Elškou, jako před časy. Přitom jí vypravovala Bára o svojí černé krávě, o Lišajovi a přišla řeč na Josífka. — „A ještě tě nemůže Vlčková vystát?“ ptala se Elška.

„Ba nemůže, jako by jí sůl do očí sypal, když mne vidí, a když neví nic jiného, haní moje oči, že prý koukám jako pulec.“ — „Nehodná za to!“ hněvala se Elška. — „Ba nehodná, dokonce když jí neubližuju. Onehdy jsem ale dostala zlost; poslala jsem jí zrcadlo, aby se dříve na svoji krásu podívala, nežli jiného haní.“ — „Dobřes udělala,“ smála se Elška, „ale proč se jen na tebe hněvá?“ — „Eh habrovina, ona svým bažiliškovým okem každého uštkne, nejen mne. Ale snad se proto hněvá, že jsem u vás v pěknějším světle než Josífek a že mne Josífek rád má. — Chudák vždy je bit, když se doví matka, že byl u nás. Dost se mu namluvím, nechoďte k nám, a přece přijde, nemohu tedy za to.“

Elška mlčela, po chvíli se ale ptala: „A máš ty Josífka ráda?“

„Proč bych ho neměla mít ráda, každý kdáče na něho, chudáka malého, jako na mne a on se bránit neumí, je mi ho líto.“

„Což je posud takový, jaký byl? Vždyť řekla Vlčková, že vyrostl.“

„Lišajovi do podvazků,“ usmála se Bára, hned ale pravila útrpně, „kterak má růst, když dostane od mámy víc buchet do zad než do žaludku.“

„A co tomu říká Vlček, vždyť je to jejich syn?“

„Vlček a Vlčková jedno pásmo. Mají zlost, že by nerad Josífek panem páterem byl. — Ty můj pane bože, jako by za to mohl, že se mu to teď nelíbí; — vždyť nevolná služba pánubohu milá by nebyla.“

„Pravda že ne,“ dosvědčila Elška. — Ještě se za některou chvíli děvčata bavila, pak vyprovodila Bára Elšku domů a od té doby chodívaly zase k sobě, ačkoliv více na peci s pannami nehrávaly.

Přátelství těch dvou děvčat nebylo ale sousedkám vhod, začaly si povídat, proč se panna Elška jen s pastýřovic druží, že se to pro ni nesluší, že by měla spíše s rychtářovic, konšelovic a jinými se družit. Schválně se o tom mluvilo hlasně, aby se to doneslo panně Pepince k uším. — Pannu Pepinku to domrzelo. — Radno nebylo sousedky popudit; mezi chasu nechtěla ale panna Pepinka Elšku poslat, děvčata zvát k sobě na faru nebylo též jaksi slušné, i mluvila o tom s Elškou. Elška krátce rozhodla, že půjde někdy vesnická děvčata navštívit, že však Bára zůstane její nejmilejší družkou. — Panna Pepinka neměla nic proti tomu, neboť měla Báru z mnohých příčin ráda. Měla za to, že se Bára sotva kdy provdá, že tudy zůstane ona její pravou rukou, když by se Elška provdat měla. — Panna Pepinka měla pro Elšku ženicha za lubem, ale nikdo o tom nevěděl, ani sám pan farář. Byl to správčí ze sousedního panství, panně Pepince se ten človíček líbil i zdálo se jí, že by to bylo pro Elšku šikovné zaopatření. — Panská pole hraničila se zádušními a pan správec, když zašel až na ten konec, vždy se stavěl na faře. — Elška neměla o štěstí, které jí tetinka v duchu chystala, ani zdání a její hlavinkou probíhaly zcela jiné plány nežli ten, státi se paní správcovou; nepověděla o nich posud ani Báře. — Než Bára vidívala Elšku často zamyšlenou, smutnou a z toho hádala, že jí cosi na srdci leží; myslela si ale, však se trefí doba, kde mi to poví. — Nemýlila se Bára. — Navzdor tomu, že sousedky Báru v špatném světle Elšce ukázat se snažily, rozpustilých jí spílajíce, přece Elška Báře více věřila než jim a ji ráda měla jako kdy jindy. Před svatým Janem Křtitelem večír sešla se děvčata a Elška ptala se Báry: „Budeš házet zítra věneček?“ — „Neházela bych sama, chcete-li ale, přijďte, před sluncem východem k nám, půjdeme spolu.“ — „Přijdu!“

Ráno před sluncem východem stála Elška již v pastýřovic sadu, Bára vedle ní; vázaly na obroučky z vrbových proutků bílé, modré a červené kvítí. „Na koho budeš myslet?“ ptala se Elška Báry. — „Milý bože, nemám na koho,“ vzdychlo si děvče. „Hodím nazdařbůh věneček, popluje za vaším. Přála bych jen, až se vdáte, Elško, s vámi jít.“

Elška se zamlčela, ruměnec polil jí tvář; po chvíli povídala, podávajíc ruku Báře: „Tu moje ruka, že zůstanem pohromadě, jestli ty se nevdáš; já se vdávat nebudu,“ doložila s povzdechem. „Kterak to mluvíte, Elško, mne málokdo miluje, vás každý, — vy budete bohatá, já jsem chudá, vy jste krásná, já jsem nehezká, vy učená, já sprosté, hloupé děvče — a měla bych myslet na muže a vy ne?“

„Tetinka mi vždy říkala, že to přijde na libost, jednomu svědčí karafiát, druhému růže, třetímu fiala; každé kvítko najde svého obdivovatele, každé má svoji krásu. — Nesnižuj sebe, nepovyšuj mne, jsme si rovny. — Nebudeš opravdu na žádného z chlapců myslet, ani jsi posud nemyslela?“ — „Ne, ne,“ zavrtěla Bára hlavou, usmávši se, „na žádného nemyslím, a když mi přijdou na zálety, zkrátka je sprovodím. Pročpak bych si mysl kalila, proč zlatou svobodu vázala!“

„Kdyby tě ale některý z nich rád měl, tuze rád a ty jeho, pak bys přece vázat se dala?“ ptala se Elška.

„Což nevíte, Elško, jak to chodí? — Dříve by se jeho rodiče smlouvali s mým tatíkem, mnoho-li mi dá, nežli by směl chlapec si mne vzít. U nás věna není tolik, aby se jím kteříkoli rodiče spokojili, a z milosti přijít do statku nechci, raději bych si mlýnský kámen na krk uvázala a do řeky skočila. — Kdybych si ho dobrovolně na krk vložila, musela bych sama sobě bláznů nadat. — Jestli lajou teď na mne, pak by láli dvojnásob. A nechť jsem, jaká jsem, kytici mám za pasem,“ dodala, zpívajíc a zastrkujíc za pas kytici z kvítí, co zbylo z věnce. Pak ale ukazujíc na ranní červánky, pravila: „Svrchovaný čas!“

Rychle dovila Elška věnec a obě děvčata pospíchala k blízkému mostku, který vedl přes řeku na luka. — Uprostřed mostku se zastavila. „Hoďme zároveň,“ pravila Elška, držíc věneček nad vodou. — „Tedy!“ zvolala Bára, odhodivši věneček nad vodou. — Avšak věneček, silným ramenem odhozen, nedopadl vody, zůstal viset na vrbě, okamžení zůstala Bára zaražena, plakala, odhodlaně pohodila hlavou řkouc: „Nechť tam visí; pěkně to kvítí vrbě sluší.“ — Elška ale nespustila oko ze svého věnečku; věneček, třesoucí se rukou dolů spuštěný, točil se okamžení na jednom místě, pak ho uchvátila vlna, podala druhé, ta třetí, nesly ho dále a dále, až zmizel děvčatům s očí.

Elška sepnuté ruce položené majíc na zábradlí, dívala se planoucím okem i tváří za věnečkem, jak ho proud daleko unáší, Bára, podepřena tělem o zábradlí, též za ním mlčky hleděla. „A tvůj věneček uvázl zde; vidíš, že se vdáš zde!“ ozvala se Elška, obrátíc se k Báře. „Dle toho bychom ovšem neměly býti pohromadě; já měla bych zůstat zde, a vy přijít daleko od nás. Nevěřím tomu ale; člověk míní, pánbůh mění.“

„Ovšem,“ řekla Elška hlasem skoro smutným a sklopila s povzdechem oči na vodu.

„Tedy byste, Elško, tak ráda daleko od nás se dostala, nelíbí se vám zde?“ ptala se Bára a temnomodré veliké její oko zpytavě pohlíželo do Elščiny tváře.

„Což si to myslíš,“ šeptala Elška, nepozdvihnouc oko, „líbí se mi tu, ale…“

„Ale tam daleko je někdo, po němž se mi zde stýská, za tím bych ráda, viďte, Elško?“ dořekla Bára, a položivši hnědou svoji ruku na bělounké rámě děvčete, hleděla jí s usmáním do tváře. Elška popozdvihla oči k Báře, usmála se, ale zároveň pustila se i do pláče.

„Tíží-li vás něco, svěřte se mi, u mne to zůstane pochováno jako v hrobě,“ pravila Bára. Elška položila mlčky hlavu na Bářino rameno, obejmula ji a jen plakala; — Bára jemně jako matka svoje děcko k sobě ji přivinula, líbajíc rusé její vlasy. — Vysoko nad hlavami děvčat skřivan pěje se vznášel, nad vrcholy zelených lesů vycházelo slunce a polilo zlatou září zelené údolí. — Jakub vyšel před pastýrnu a trouby pastýřské hlas připomněl děvčata, že je čas, aby šla domů.

„Po cestě si to povíme,“ pravila Bára, vedouc Elšku za ruku z mostku na luční cestu.

„Ale kterak jsi to poznala na mně?“ ptala se Elška.

„I bože, to se lehko pozná. Býváte zamyšlená, někdy smutná a zase vám líčko září; — jak jsem vás pozorovala, myslela jsem hned, že vám něco musí být. Uhodla jsem.“

„Jenom jestli na mně tetinka to nezpozoruje a ptát se mne nebude,“ ouzkostlivě pověděla Elška; „ona by se hněvala, nelíbil by se jí,“ doložila.

„Zná ho?“ — „Viděla ho v Praze; to je on, co tetinku pražskou vyhojil.“

„Ten doktor? Vidíme; — vy jste několikrát mi o něm povídala, jak hodný to člověk, co se tedy panně Pepince při něm nelíbí?“

„Nevím, ona jen na něho laje, a že je jí protivný,“ skoro plačtivě povídala Elška.

„Což není libný?“

„Ach Báro,“ vzdychlo si děvče, „tak krásný člověk není v celém okolí jako on.“

„Snad není bohatý? “

„Bohatý? To nevím; ale co z toho. K čemu bohatství?“

„To je pravda, ale tetinka bude chtít, abyste si vzala bohatého a dobře se zaopatřila.“

„Ne, ne, Báro, já si žádného jiného nevezmu, raději bych umřela.“

„No, vždyť tak zle nebude; a byť i nebyl bohat, však ona si dá panna Pepinka i pan strejček říci, až jim povíte, — že ho máte ráda.“

„Já jim to nesmím povědět, pražská tetinka mi to zakázala, ale slíbila nám, že se postará o naše štěstí, i kdyby tetinka bránila. — Před týhodnem psal mi, že se na druhý měsíc shledáme.“ — „Vy si píšete?“ — „To je tak: pražská tetinka neumí psát a je krátkozraká. Hynek — tak se jmenuje —, viď, že to je pěkné jméno?“ — „Podivné, ještě jsem takové neslyšela,“ mínila Bára a Elška dále povídala: „Hynek se nabídl, že jí listy na mne bude psát. Ona by nepsala, leda jednou za rok, ale on ji pohání k tomu, aby mi vždy nějaké vyřízení psala. Však se tomu strejček diví, že tetinka tak často píše.“ — „A jak, když strejček list čte?“ — „I holečku, to my jsme si všecko vymysleli; píšeme tak, aby tomu nikdo nerozuměl než my.“

„Je to přece hezká věc, když se člověk něčemu naučí, já bych to nedokázala.“

„I tomu bys lehko se naučila,“ mínila Elška. Právě došly k pastýrně; i vzala Báru za obě ruce, a hledíc jí jasným svým okem do tváře, pravila: „Ani nevěříš, jak mi je nyní volno, jako by mi kámen se srdce spadl. — Nyní mohu s tebou o něm mluvit. Ale,“ doložila s důvěrným přízvukem hlasu, „ty, Báro, nemáš mi co říci?“

„Já?“ zajíkla se Bára a sklopila velké oči, „já — nic.“ — „Přece snad slovíčko?“ — „Nic, Elško, nic, pouhé sny!“ — „Pověz mi je tedy.“ — „Až někdy!“ zavrtěla hlavou Bára, vysmekla ruce z Elščiných, a ukazujíc na chlív a boudu, doložila: „Vidíte Lišaje, kterak se stuchá, a Černá se tam ještě oběsí. Čas je pustit; a vaše krávy také již v stádu, slyším je zvonit. Hned požene tatík kolem. Jděte okolo zahrad, Elško, by vás selky neviděly a nepomluvily.“

„Eh, ať si mluví, vždyť nedělám nic zlého. Poslechnu tě, jdu, ale co nejdřív si povíme více,“ pravila Elška a zmizela mezi ploty.

3. Závěrečná část

Dvě noviny roznášely se po vesnici; v každém statku, v každé chalupě se o ničem jiném nemluvilo než o strašidle v zádušním lese a o svatbě panny Elšky s panem správčím.

„Tedy tak záhy zapomněla na první svoji lásku?“ pomyslí si čtenář. — Nedělej Elšce křivdu, ona se nezpronevěřila ani myšlenkou a umínila si, že raději vše podstoupí, než by se stala paní správcovou. I kdyby nebyla již milovala, pan správec nebyl člověk ten, do něhož by se zamilovat mohla.

Byl to mužíček, jak by ho opekl, postaven na krátkých nožičkách. Červené tváře jak pivoňky, i nos takový. Na hlavě humence, jež ale zakrýval zrzavými vlasy, které mu v týle a okolo uší ještě pozůstaly. Oči byly masem zarostlé a měly tu dobrou vlastnost — zvlášť pro správce —, že se dívaly zároveň na dvě meze. Nosíval v létě slaměný klobouk se zelenou pentlí, rákosku se střapcem, nankinky, vestu zimní přes prsa sepjatou, aby se nezastudil a košili neušpinil, na krku kartonový šátek a hřebíčkové barvy frak, se špičatými šosy a žlutými knoflíky. Z kapsy visel mu vždy růžek modrého šátku — neboť pan správčí šňupal. — Povídalo se mezi vesteckými sedláky, že poddaní sousedního panství panu správčímu hřebíčkový frak nejednou za větrem vyprášili, než nepřišlo to nikdy k soudu. Správce byl velmi bojácný, ale navzdor tomu se ho sedláci přece báli, on totiž nahrazoval bojácnost svou lstí a mstivostí, kterou jim pak splácel; — k lidem, od nichž jakéhož užitku očekávat mohl, byl velice úlisný a zdvořilý, jinak hrubý člověk. Byl také velice skoupý; jedinou dobrou vlastnost mu nemohl nikdo upřít, totiž tu, že byl bohat. Ano, bohat byl pan správčí Kilián Sláma, a to byla ta pěkná vlastnost, která se panně Pepince při něm líbila; — ostatně nemínila také, že by jeho postava byla nepěkná. — Jaktěživi, se jí velcí suší lidé nelíbívali; i to velmi jí lichotilo, že jí pan správce vždy ruku políbil. Myslila, že se Elšce konečně také zalíbí, že mu přivykne; a říkala panu bratru, který o tom plánu nechtěl slyšet, takový muž že si umí ženu vážit více než mladý hejsek, že ji bude na rukou nosit, Elška že bude paní, dobře se mít, a kdyby měl umřít, že bude bez starosti. „A já, kdyby měl pan bratr zemřít,“ rozumovala v duchu dále, „budu mít kam jít.“ — Zkrátka, panna Pepinka uměla to pěkně navléknout, aby pan správec začasté na faru přišel, že konečně i pan farář proti němu ničehož neměl; přivykl mu, a když nepřišel správec k večeři a po večeři měl hrát mariáš s Pepinkou a kostelníkem nebo učitelem, jako by mu něco chybělo. Elška o Pepinčině plánu z počátku ani zdání neměla, slyšela jen chvalořeči na jeho dobrotu a bohatství, jichž si ale tak málo všímala jako dvoření, jež pan správec dosti nemotorně najevo jí dával. Čím dále, tím byl správec úsilnější a tetinka zjevnější, takže porozuměla Elška, oč se tu jedná. Bylo jí to k smíchu; když ale tetinka žertům rozumět nechtěla, přísně domlouvat jí začala i pan farář k tomu radil, aby si správce vzala, tu začala být smutná, začala se správci vyhýbat, utíkajíc se s těžkostí svojí k milé Báře. — Bára znala plán panny Pepinky od ní samé, neboť Pepinka chtěla, aby jí Bára nápomocná byla a Elšce domlouvala. — Tenkráte ale uhodila na nepravou žílu; kdyby ani byla Elščinu lásku neznala, k tomu by jí nebyla domluvila. Ona sama nevážila si pana správce víc než prachu v očích a nebyla by ho chtěla, kdyby jí panství byl podával. — Neřekla Pepince tak ani tak, ale tajně s Elškou se spolčila a sama list, v němž Elška pražské tetě vše vypsala, do města na poštu donesla. Od té doby, co věděla Elška, oč se správci jedná, neslyšel od ní vlídného slova, neviděl libého pohledu, — a nikdo by byl neřekl, že dobrá, ke každému vlídná Elška úsečně mluvit dokáže a škaredě hledět. Po každé, když pak přicházel na faru, slyšíval po návsí neb kdesi u plotu hanlivé písničky, které jakoby schválně na něho složené a pro něho schválně zpívány byly. On si to ale všecko nechal líbit, když ale jednou Báru potkal a ona tu z čista jasna spustila:

Lecjakýs trpaslíček
na krátkých nožičkách
chtěl by sobě vybírati
v hezounkých holčičkách —

tu se zlostí všecek nadrchal a nos mu zčervenal jako ťopanu, když vidí před sebou červeno. — Ale což to bylo všecko platno, pan správec zakousl již všelikou hanbu a posměch, — zakousl i posměch děvčat, mysle si: jen počkej, děvče, až tě budu mít — a tvoje peníze, — však já všem vytřu zrak! — Ale pan správec zapomněl, že ani v Hloupětíně dříve zloděje nevěšejí, až když ho chytí.

Jednoho rána roznášelo se po celé vsi, že straší; bílá ženská prý že šla od zádušního lesa k vesnici, po celé návsi, po lukách a kdesi u hřbitova že zmizela. — Kostelníková se z toho roznemohla, neboť prý to na její okno zaklepalo, a když on k oknu přiátoupil, nevěda, kdo by to byl, viděl prý patrně bílou postavu s umrlčí hlavou, která prý se na něho ušklíbla a prstem mu zahrozila. — Div že to i Vlček neodstonal; ale kostelníková nemyslila jinak, než že smrt se jí ukázala, že musí do dne a do roka umřít. — Podruh, co v noci noční stráž měl, též se dušoval, že strašidlo to bylo a že ze zádušního lesa vyšlo. — Lidé vzpomínali, zdali se tam kdo neoběsil, když ale ničehož vymyslit nemohli, mínili, že tam kdysi kdosi zakopal poklad, duše jeho že nemá pokoje a hledá vysvoboditele. Hádalo se všelijak a mluvilo se jen o strašidle.

„Já tomu nevěřím,“ řekla Bára Elšce, když k ní ten samý den přišla na palouk do lesa, kde Jakub pásl. — „Nechť tak nebo jinak, já jsem tomu povděčna, zbavilo mne to na několik dní snad nenáviděného hosta. Psal sice strejčkovi, že mají žně a tuze mnoho práce, že nebude moci po několik dní přijít, ale chtěla bych krk vsadit, že slyšel o strašidle a že se bojí. On je hrozný strašpytlík a skrze zádušní les jít musí.“

„Kéž by ho to tam bylo zaválo, aby více do Vestce nepřišel. Já bych vás raději v rakvi viděla než s tím plecháčem u oltáře,“ hněvala se Bára. — „Já nevím, kam poděla panna Pepinka rozum, že vás chce k němu nutit, ona je přece dobrá.“

„Ona se o mne stará, abych se měla dobře, to je ta příčina, a proto se na ni nehněvám, ale vzít si ho nemohu, děj se, co děj.“

„Také nesmíte; bůh by vás trestal, když jste slib dala panu Hynkovi, byste ho nedržela. Víte, jak se říká: Kdo ty sliby lásky ruší, běda, běda jeho duši!“

„Já je nikdy, nikdy nezruším, a kdyby to léta trvalo,“ tvrdila Elška; „ale on — on — zdali nezapomene! V Praze je krásných děvčat, jemu rovných. — Ach Báro, kdyby mě zapomněl, — já bych se utrápila!“ a Elška dala se do pláče.

„Vy jste bloudeček, že sama sebe trápíte. Včera jste mi povídala, jak hodný člověk pan Hynek je, jak vás má rád, a dnes byste chtěla o něm pochybovat?“ — Elška si utřela oči, usmála se, a vrhnouc se vedle Báry do zelené trávy, pravila: „Vždyť to byla jen okamžitá myšlenka. — Já mu věřím jako pánubohu. — Ach, kdybych byla tím ptáčetem, abych k němu letět mohla a požalovat si mu.“ — Báře napadla hned píseň: „Kdybych byl slavíčkem“ — i pustila se do zpěvu, ale nešlo jí to vesele a v polovic písně náhle přestala, jako by se něčeho byla lekla. Také jí tváře zčervenaly. „Čeho jsi se lekla, proč jsi přestala zpívat?“ ptala se Elška, ale Bára neodpovídala, hledíc do lesa.

„Báro, Báro,“ hrozila Elška, „ty přede mnou vše skrýváš, a já nemám tajné myšlenky před tebou, to není hezké od tebe.“

„Nevím sama, co bych povídala,“ odpověděla Bára.

„Proč jsi se nyní ulekla, vždyť ty se nebojíš nikoho. Kdo to byl v lese?“

„Snad myslivec,“ vyhýbala Bára.

„Však ty dobře víš, kdo byl, nadarmo tvoje leknutí nebylo. — Snad jsi viděla strašidlo?“

„Ne, ne, toho bych se nelekla,“ hlasitě se zasmála Bára a chtěla začít o jiném, ale Elška vždy jen starou nit napřádala, až konečně se zrovna ptala, zdali by Bára chtěla si vzít Josífka kostelníkovic, kdyby neměl být panem páterem. — Bára se pustila do většího smíchu ještě než předtím. „Bože mne uchovej!“ zvolala, „kostelníková by mi hada uvařila první den. Josífek je dobrý chlapec, — ale mezi nás se nehodí. Není k stádu ani k pluhu a k vřetenu se nesluší. — Leda bych si ho vsadila za rámeček pod sklo pro podívanou.“ — Elška se také svému nápadu zasmála, po chvíli pak upřímně se ptala Báry: „Tedy se ti opravdu ještě nikdo nezalíbil?“ — „Poslechněte, Elško!“ po krátkém rozmyslu řekla Bára, „loňskou jeseň trefilo se mi nejednou, že jsem sama s Lišajem pásla. Táta měl bolnou nohu, nemohl dostupit. — Jednou tedy odpoledne pasu, tu se Plavka rychtářovic a Březina Milostovic cosi na sebe rozduřily a strašně začaly rohy se klát. — To se nesmí nechat rozvzteklit, sice by si rohy zvyvracely. Chapnu tedy vědro, běžím k řece pro vodu, abych jim hlavy polila; — než se k stádu vrátím, přichází z lesa jakýs myslivec a vida, že se krávy kolou, chce je rozhánět. ‚Pryč, jděte pryč!‘ křičím na něho, ‚já si je rozeženu; ať vás býk nezhlídne, je zlý!‘ — Myslivec se obrátí, ale vtom již také býk po něm se dívá. Na štěstí se krávy rozeběhly, když jsem vodu na ně chlístla, sice bývalo by myslivci krušno utéci. Měla jsem býka co držet a chlácholit, sotva že by tatík ho byl udržel, mne ale poslechne, když mu hrozím. — Myslivec se v lese schoval za strom a díval se; když se pak zase stádo popásalo, vystoupil na pokraj lesa, kde jsem stála, a ptá se mne, čí jsem a jak se jmenuju. Pověděla jsem mu. — Podíval se na mne divně jaks, posmekl, poděkoval za moji ochranu a odešel do lesa. — Vidívala jsem ho napotom ještě mnohonáctekráte, ale více s ním slovíčka nemluvila, leda jestli jda okolo, pozdravil. — Stával na pokraji lesa, okolo řeky chodíval v zimě, i do vsi přicházíval; a to celou zimu, celé jaro. Na svatého Jana zrána, když jste vy domů odešla, já pak tátovi vyhánět pomohla, vidím ho přicházet přes luka k mostku. Zůstal stát, kde jsme my stály, ohlížel se, pak ale sešel s mostku, vlezl do křoví a viděla jsem patrně, že vzal věneček, co na vrbě uvázl, a za kabát zastrčil. — Před chvílí viděla jsem ho dole u lesa jít, nevím, čím to je, ale když ho vidím, leknu se.“

„A opravdu jsi s ním nikdy nemluvila?“ — „Jak to po prvé, více ani slova,“ jistila Bára. — „Ale máš ho ráda, viď?“ vyptávala se dále Elška. — „Ráda — jako každého hodného člověka, který mi není křiv.“

„Vždyť nevíš, je-li hodný, kdyžs s ním nemluvila?“ — „Ten zajisté zlý není, ani mu to z očí nekouká.“ — „Tedy se ti líbí?“ vyzvídala Elška. — „Hezčích chlapců ve vsi, ale když musím pravdu říci, tedy řku, že se mi přece žádný tak nelíbí jako on. — Často se mi o něm zdá!“ — „Nač člověk myslívá, o tom se mu snívá.“ — „I ne vždy; sny jsou také od pánaboha.“ — „Řekni tedy upřímně, kdyby ten myslivec řekl: ‚Báro, já si tě vezmu,‘ dala bys mu slovo?“ — „Kterak to mluvíte, Elško; on si na mne nikdy nepomyslí, dokonce aby si mne chtěl vzít — to jsou samé marné sny a řeči — zapomeňte to. — Hou, hou, Plavko, kam to lezeš. — Lišaji, kde sháníš — nevidíš Plavku v březině!“ vytrhla se Bára v řeči, vyskočila z měkkého pažitu, by zatím krávu zavrátila. — Kdykoliv pak později o myslivci začít chtěla, Bára vždy uhnula, začínajíc o Hynkovi; tou vzpomínkou věděla, že odvrátí Elšku od jakéhokoli předmětu.

Pan správec byl za několik dní zase na faře; nic neodstrašilo ho. Přišel ale ve dne. — I na faře povídalo se o strašidle, ačkoliv pan farář nevěřil na podobné pověry, přece myslilo se, že něco v tom vězet musí, neboť se každý třetí den od jedenácté do půlnoci procházelo, jak to hodnověrní lidé tvrdili. — Leckomu pohrozilo a do oken se podívala umrlčí tvář. — Lidé byli tak poplašeni, že zvečera již, mimo smělejších mužů, nikdo přes práh jít si netroufal. Litovali svých hříchů, dávali na modlení za duše v očistci, zkrátka strach před smrtí dohnal je k pokání. — Pán farář sice v kázání proti pověře a bludu mluvil, ale to všecko nic platné nebylo.

Pan správec, ač se nepřiznal, tak byl všecek přestrašen, že vůčihledě bledl; a kdyby ho nebyla chtivost po sličné nevěstě a bohatém věnu lákala, nebyli by ho na faře více viděli. Chtěl mít tedy co nejdřív jistotu; promluvil s Pepinkou i panem farářem, a maje ujištění jejich, umínil si promluvit i s Elškou, aby hned po žních svatbu slavil. — Panna Pepinka oznámila Elšce příchod pana správce na druhý den a domlouvala jí, aby dělala moudrou a poslouchala rozumu. — Elška plakala a prosila tetinku, aby ji nenutila k té netvoře, ale Pepinka se velice na ni rozmrzela; i pan farář, ač jí nedomlouval tak jako sestra, přece ji káral z nevděčnosti a nerozumu. — Z Prahy list nepřicházel, ani žádná zpráva, Elška nevěděla, co si počít. — Radila se s Bárou; ta ji potěšila, poštvala proti správci, ale to vše nebyla pomoc.

Nastal druhý den — den to, kde domnělá smrt nestrašila, — pan správec přišel nastrojen, vyfintěn na námluvy. — Panna Pepinka vařila a pekla od svítání již, aby hosta co nejlepší uctila, přišlo i víno na stůl k zasvěcení slavného dne. — Bára byla též na faře a jen domluvě její se podařilo, že Elška jakž takž na nohou se udržela. Všecka nemocná byla z toho. — Když přišlo k řeči, vyjádřila se Elška, aby si pan správce přišel za týden pro slovo; doufala, že do té doby zprávu z Prahy obdrží. — Správcovi se ta odpověď vytáčející a ta chladná nevěsta nelíbila, viděl, že to není v pořádku, ale co měl dělat, mlčel a doufal ve svou příznivkyni, pannu Pepinku. — Navzdor mrzutosti chutnalo mu jídlo i pití jak náleží, a tváře mu jen hořely. Ten den měl modrý frak, a tudy mu to ještě lépe slušelo. — Schyloval se večír, pan správec chtěl domů, ale pan farář nechtěl ho ještě pustit — a po hodině, když zase odejít chtěl, řekl pan farář: „Jen počkejte ještě, Vlček vás půjde vyprovodit, a třebas také pacholek, může přece být, že nějaká spřež v tom našem lese je.“

Pana správce jak by studenou vodou polil; už mu ani nechutnalo a raději by se byl viděl doma na posteli. Jen to ho zdrželo, že s ním půjdou průvodčí. — Vlček ale měl již trochu v hlavě, pacholek při nalívání si přihnul, myslil si: není to každý den, — i nedbali jít, až bylo již po desáté. — Tu teprv se vypravili na cestu. Správec, strachem vystřízlivělý, pozoroval, že oba jeho průvodčí ochmeleni jsou; šněrovali po cestě jeden sem a druhý tam. Nebylo s nimi řeči — a pan správec byl v smrtelných ouzkostech, ačkoliv si ještě naději dělal, že strašidlo ten den nechodí. — Ach, on se na ten den tak těšil, všecko měl pěkně vypočteno a všecko se mu zbryndalo.

Noc byla jasná dost, bylo vidět od vesnice až k lesu; už byli pocestní nedaleko, když tu najednou z lesa vystupuje vysokánská — alespoň se jim tak zdálo — bílá postava, zpřímo k nim. — Správce vykřikl a jako špalek na zem se převalil; kostelník mžikem vystřízlivěl, dal se na útěk, jen pacholek zůstal jako sloup stát, — když ale postava bílou rukou odhrnula zahalení a umrlčí obličej mu ukázala a zuby naň vycenila, vlasy mu vyvstaly dubkem, hrůza ho obešla i sklesl vedle správce na kolena. — Postava si ho ale nevšimla, silnou rukou pozdvihla správce se země a zahoukla mu dutým hlasem do uší: „Jestli se ještě jednou na faře ukážeš co ženich, je po tobě veta!“

— To dořekši kráčela dlouhým, zvolným krokem k dědině.

Zatím Vlček, přiběhna bez dechu na náves, dopadl ponoc-ného; i vyvolali půl vsi. — Srdnatější se osmělili ven, vzali kyje i cepy, kostelník musel na faru pro něco svěceného. — Vzali ho doprostřed a brali se na cestu k zádušnímu lesu. Viděli hned u vsi bílou postavu zvolna kráčet, ne ale ke vsi, nýbrž stranou na luka ke hřbitovu. Zarazili se na okamžik, pak ale křikem srdnatosti si dodávajíce, postupovali všickni v jedné hromadě za bílou postavou, která vidouc je, krok zrychlila. — Najednou ale i ona se dala do běhu, k řece, a na můstku jim zmizela s očí. — Dali se tedy za ní, majíce již více smělosti. — U mostku se zastavili. „Něco tu leží bílého!“ křičeli. — Kostelník udělal kříž nad mostkem, a když se jim na zvolání „Chval každý dobrý duch Hospodina“ nic neozývalo, přistoupl jeden ze sedláků blíže a viděl, že tam leží jen šat. — Kyjem celý ten balík nakydl a tak to nesli do vsi; na cestě ale vzali s sebou polomrtvého správce, kterého pacholek skoro nést musel. Šli zrovna do fary. — Pan farář ještě nespal — a ochotně jim dveře otevřel. — Prohlíželi, co našli, a všickni zůstali, jak by s oblak spadli. — Byly to dvě bílé plachty a hnědá suknice vlněná s červenou lemovkou. — Suknici znali: „To je divé Báry!“ zvolali všickni. „Proklatě!“ kleli někteří. „Totě pravý drak!“ nadávali jiní, nejhůř ale řádil spravec a kostelník, ti se pomíjeli. — Pacholek jediný smál se, řka: „Snáze bych se byl smrti nadál, než že v tom strašidlu vězí Bára, je to zatrolená ženská!“

Vtom také do společnosti panna Pepinka přibyla; hluk a lomoz vyvábil ji z komůrky, kde již na lůžku odpočívala. — Zahalena byla v šátku, na hlavě měla žlutý prošívaný kominíček (čepec noční); musela na sobě vždy něco mít žlutého. — Přišla s kahancem v jedné ruce a náručí klíčů v druhé ruce. „Pro pána krále, lidi, co se stalo?“ ptala se ulekaná. — Z několika úst slyšela neslýchanou událost. — „Oh bezbožná, nevděčná holka!“ plna ustrnutí zvolala Pepinka. „No, počkej, ta nahrabe ode mne, té vyložím evangelium; kde ji máte?“ — „Kdopak ví; zmizela nám prostřed můstku, jak by se zem pod ní slehla.“ — „Snad skočila do vody?“ řekl pan farář. — „Neslyšeli jsme žbluňknutí, ani jsme nikoho ve vodě neviděli; ale copak to, velebný pane, takové divé dítě, to se umí udělat neviditelné, tomu je ve vodě jako v ohni, v povětří jako na zemi, všude stejně,“ pravil jeden soused.

„Nevěřte takovým báchorám, lidé,“ káral pan farář. „Bára je odvážné děvče a prováděla rozpustilosti, to je vše a za to musí být pokáraná. Musí ke mně zítra přijít.“

„Přísně pokáraná, veledůstojný pane,“ mínil pan správce, chvěje se zlostí a posud mu v kostech lámajícím strachem, „přísně, to je trestu hodno, celou obec mít za blázny.“ — „Tak zle to nebylo, vzácný pane,“ mínili sedláci; „to se jen ženské splašily!“ — „Moje žena chudák to odstůně, je to bezbožnost k neodpuštění,“ stýskal Vlček, nepočítaje svůj strach, jako sedláci. — Z toho měla panna Pepinka takovou radost, že by hned byla Báře odpustila. — Pacholek ji ale zase popudil, povídaje: „Co bych zapíral, já se opravdu bál, ač se hned neleknu, — a báli jsme se všickni. Vy, pane kostelníku, jste sotva domů dolezl — a vzácný pan správec padl na zem jako hnilička. — Když na mne zuby vycenila, myslil jsem vskutku, to je smrt — není divu, měl jsem trochu hlavu pod víchem — a už jsem čekal, že mne chapne za krkošku, ale ona popadla vzácného pána, vyzdvihla ho vzhůru a křikla mu do uší: Jestli se ještě jednou na faře ukážeš co ženich, je po tobě veta!“ — Pacholek chtěl ukazovat, jak ho Bára popadla, ale pan správce se uhnul a obličej jeho hrál z červena do fialova. — To pannu Pepinku hrozně urazilo, sedláci ale odpustili Báře svoje zahanbení za to, co panu správci udělala. — Celé vyjednávání odložilo se na ráno; pan správec zůstal na faře, ale za svítání byl již přes meze.

Když slyšela Elška ráno, čeho se byla Bára pro ni odvážila, prosila strejčka i Pepinku, aby jí odpustili, že to jen kvůli ní udělala, aby ji pana správce zprostila. — Panna Pepinka nechtěla od plánu upustit, a že Bára správce tak pohaněla, to nemohlo se lehce jen odpustit. — „A když si pana správce nevezmeš, ani nit ode mne nedostaneš,“ hrozila Elšce, ta ale jen rameny pokrčila. — Pan farář nebyl tak svéhlavý; nechtěl neti domlouvat, ale aby Báře zcela odpustil, to nemohl sám o sobě učinit. Ráda byla by Elška k Báře šla, ale nesměla.

Jakub nevěda praničeho o spádech svého děvčete, ráno jak obyčejně vzal troubu a šel svolávat stádo. — Ale ku podivu, jako by přes noc byl všecek dobytek popadal anebo všechny děvky zaspaly, — nikde se vrata neotvírala. Šel až k samým stavením, troubil, že by mrtvé z hrobu vyvolat mohl, — krávy řvaly sice, ale nikdo je nešel pouštět. — Děvky přišly a povídaly: „Nebudete, Jakube, vyhánět, bude vyhánět jiný!“

— „Co je to?“ myslil si Jakub a šel k rychtáři. Tu slyšel, co se děje. „Proti vám nemáme ničehož, ale vaše Bára je divá a selky se jí bojí, že jim učaruje.“ — „Což se už někdy stádu škoda stala?“ — „Nestala, ale Bára mohla by se mstít.“ — „Nechte moje dívčí na pokoji,“ rozhněval se Jakub, „chcete-li mne ve službě mít, budu vám sloužit, ne-li, také dobře, svět je široký — pánbůh nás neopustí.“ — „Nedělalo by to dobrotu.“

— „Tedy si dejte do pastýrny, koho chcete, a buďte tu spánembohem!“ — Snad jaktěživ Jakub tolik nemluvil a tak se nerozhněval jako tehdy. — Odešel domů. — Báry tam nebylo. Šel odvázat Lišaje; krávu i býka, jež měl na starosti, nechal bučet a šel na faru. — Bára stála před panem farářem. „Dělala jsi to strašidlo?“ vyslýchal pan farář. „Dělala, velebný pane,“ neohroženě řekla Bára. — „A proč?“ — „Věděla jsem, že je pan správec strašpytel. Chtěla jsem odstrašit pana správčího, aby netrápil pannu Elšku, ona ho nemůže vystát a umřela by, kdyby si ho musela vzít.“ — „Pamatuj si, abys nehasila nikdy, co tě nepálí; i bez tebe bylo by se to spořádalo. Jak jsi mohla s můstku zmizet?“

„Dobře, velebný pane; shodila jsem plachty i šaty se sebe, skočila do řeky a pod vodou jsem kus plovala, tudy mne nikdo neviděl.“

„Pod vodou plovala!“ spráskl ruce pan farář, „jaké to děvče! A v noci! — Kdo tě tomu naučil!“ — Báře bylo divení farářovo skoro směšné. „I velebný pane, táta mne navedl, jak musím se pohybovat, ostatně jsem se naučila sama. To není žádný kunšt. — Já znám v řece každý kámen, čeho bych se byla bála.“ — Pan farář ještě dlouhé napomenutí Báře dal, pak ji poslal do čeledníka, by tam čekala na rozsudek. Poradil se pan farář s rychtářem, konšely i panem učitelem a usoudili tak, když udělala Bára takové všeobecné pohoršení a tolik se odvážila, aby veřejně potrestána byla. — Uložil se jí trest ten, aby jednu celou noc zavřena byla v kostnici venku na hřbitově. Zdál se to být všem hrozný trest, ale když prý je tak smělá, že se ničeho a nikoho nebojí, ať prý pozná, co je to bát se.

Panně Pepince se ten rozsudek nelíbil, Elška se zděsila, a kde jaká ženská se otřásla hrůzou nad tím trestem; — ba i kostelníková byla volna odpustit Báře a myslila, že bude dosti trestána pouhým návěštím. Jen Báru samu to nepohnulo — trápilo ji více to, že tátu obec vyhání. — Slyšela již, co se mu stálo. — Když ji pan farář řekl, kde má příští noc noclehovat, vyslechla vše zcela pokojně, ale pak políbila knězi ruku, řkouc: „Což je o nocleh, spím-li tu nebo tam, já spím i na kameně dobře, hůř je o tátu, kde ten bude, když mu vzali službu. A táta bez stáda živ nebude, jaktěživ mu je zvyklý — on mi umře. Zprostředkujte to nějak, velebný pane.“

Každý se divil, kde to děvče té neohroženosti nabralo, — a tu přece jen věřili, že to s ní není samo sebou a že není Bára jako každý jiný člověk. — „Však jí hřebínek spadne, jen až večír,“ mysleli mnozí, ale zmýlili se. Bára byla jen tak dlouho smutná, dokud se nedověděla, že sedláci Jakubovi zase pastýřství vrátili, což pan farář zprostředkoval, odevzdaje mu svoje stádo.

Po obědě, když pan farář dřímal a panna Pepinka také trochu klímala po nočním rámusu, vykradla se Elška.z pokoje a dolů k Báře. — Byla všecka uplakaná, ustrašená; prudce popadla Báru okolo krku — a plakala zase. — „Inu, buďte tichá,“ těšila jí Bára, „jen když vám ten cvrček více nepřijde, a musel by to být člověk beze vší cti, aby přišel, — ostatní se spraví.“

— „Ale ty, chudáku, dnes v kostnici, ach bože, já nebudu mít pokoje.“ — „I z toho si pranic nedělejte; spala já jsem u samého hřbitova nejednou a mám ho celé noci a dni před nosem.

— Jen vy spěte! — Prosím vás, dejte vzkázat tátovi, aby neměl o mne pražádný strach a Lišaje uvázal v noci, aby za mnou nešel. — Až zítra vám povím celý ten rámus, a jak jsem správci nahnala, nasmějete se. Snad dostanete záhy zprávy od pana Hynka. Až se ale vy, Elško, odtud dostanete, pak mne tu nenecháte?“ smutně otázala se Bára. Elška ale stiskla jí ruku, šeptajíc: „Jsme svoji!“ — Tiše odešla — a Bára si pozpěvovala a byla pokojná.

Když se hodně už setmělo, přišel kostelník a ponocný, by odvedli Báru na hřbitov. Panna Pepinka mrkla na ni, aby prosila pana faráře, chtěla také dobré slovo dát za ni, — ale Bára nechtěla rozumět; a když pan farář sám řekl, že by se dal snad trest ten uprosit, pohodila vzdorně hlavou, řkouc: „Když jste ráčili usoudit, že jsem trestu hodna, tedy si ho podstoupím!“ a šla s muži. — Lidé vybíhali ven — mnozí ji litovali, ale Bára si žádného ani nevšimla a vesele kráčela k hřbitovu, který ležel u paty lesa, nedaleko obecní pastvy. — Otevřeli malou komoru, kde kosti a máry složené byly, přáli jí: „Pánbůh tě tu opatruj“ a odešli domů. — Z komory bylo malé okénko s dlaně, kterým bylo vidět do údolí a na les. — Bára se postavila k tomu okénečku a dívala se dlouho, dlouho ven.

— Smutné musely to být myšlenky, které jí hlavu probíhaly, neboť slza za slzou padala z krásného oka na brunátnou tvář.

— Výše vystupoval měsíc, jedno světlo za druhým haslo, tišeji a tišeji bylo kolkolem; přes hroby kladly se stíny vysokých jedlí, jež u zdi stály, nad údolím vznášely se lehounké mhly.

— Jedině štěkot a vytí psů přerušovalo tichost noční. — Bára dívala se na hrob matčin, připomínala si osamělé mládí, nenávist a opovrhování lidí a po prvé cítila všeho toho tíži, po prvé přišla jí myšlenka: kéž tu matko, vedle tebe ležím! — Myšlenka rodila myšlenku, jeden obraz stíhal druhý — objímala v duchu krásnou Elšku a na lesní stezce vykouzlila jí obrazotvornost vysokého, ramenatého muže s ráznou tváří v mysliveckém oděvu. — Ale konečně se odvrátila od okénka, mlčky zavrtěla hlavou, a rukama zakrývajíc si tvář, klesla s hlubokým povzdechem na zem. Plakala a modlila se. — Umírněná konečně vstala se země a chtěla si lehnout na máry, když tu u okénka zaštěkne pes a hrubý hlas se ozývá: „Báro, spíš?“ — Byl to Jakub a Lišaj. — „Nespím, táto, ale budu hned spát; pročpak jste sem přišel? Já se nebojím.“ — „Dobře tedy, děvče, spi; já budu spát zde, vždyť je teplá noc!“ a otec ulehl si s Lišajem pod okénko. — Spali dobře až do rána.

Ráno, když začalo svítat, přicházel lesem muž v mysliveckém oděvu; Jakub vídal ho chodit v lese i po údolí začasté; — nevěděl ale, kdo je. — „Co tu děláte, Jakube?“ ptal se myslivec, když ho byl došel. — „I pane, zavřeli mi tu moji dívčici přes noc a tu nedalo mi to doma být.“ — „Báru? — Co se stalo?“ ptal se s podivením myslivec. — Jakub v krátkosti pověděl vše. — I zaklel myslivec; pak strhl ručnici s ramena, pověsil na strom, vyšinul se hbitě přes zeď hřbitovu, a vypáčiv silnou paží dveře kostnice, stál před Bárou, kterou byl hřmot probudil. Vidouc myslivce před sebou, měla za to, že ještě ve snu; — slyšíc ale jeho hlas, divila se, jak tam přichází, a nemohla rozpačitostí ani na jeho pozdrav poděkovat. — „Nediv se, Báro, že jsem tak sem vrazil; jdu okolo, vidím tvého otce, slyším, co se s tebou dělo; žes tu, to mne rozhněvalo. — Pojď pryč z té umrlčiny,“ pobídl myslivec a vzal Báru za ruku.

— „Ne tak, pane — zůstanu zde, až sem pro mne přijdou, — řekli by, že jsem utekla. Vždyť mi tu nebylo tak zle,“ zdráhala se Bára, vytáhnouc zlehka ruku z ruky myslivcovy.

„Tedy zavolám otce a zůstaneme zde oba,“ řekl myslivec a zavolal přes plot na Jakuba. Vlezl tedy i Jakub přes plot a vešel k Báře a Lišaj nevěděl ani, co dělat radostí, když Báru zase viděl. — Jakub vida, kde Bára spala, byl by se hned pustil do pláče; by tedy slze zakryl, šel na hrob své nebožky. — Myslivec sedl si na máry; Bára hrála si s Lišajem, ale viděla přece, že myslivec neodvratně na ni hledí; rděla se a bledla a mocněji tlouklo jí srdce než v noci, kdy prasama v kostnici byla.

„A což není ve vesnici nikdo mimo otce, který by sem k tobě byl dohlídl?“ ptal se po chvíli myslivec. — „Mimo Elšky a otce nikoho; otec přišel, Elška přijít nemůže a jiného není, kdo by mne tak miloval. — A ty, viď?“ pravila, dívajíc se psovi do očí. — „A k hřbitovu se přiblížit každý se v noci obává,“ doložila ještě. — „Divím se tvé smělosti, jako jsem se divil tvé síle. Vždy jsem matce o tobě povídal,“ řekl myslivec. — „Vy máte, pane, ještě matku?“ ptala se Bára důvěrně. — ,?Ano, starou matku; — bydlíme spolu vysoko na vrchu, tři čtvrtě hodiny odtud, v lese — v myslivně. Já jsem myslivec. Matka moje přeje si dceru, viděla by mne ráda šťastného. Nenašel jsem nikde ženu, jakou bych si byl přál, až jsem tebe viděl. — Báro, já nejsem přítel dlouhých řečí; — mám tě rád od té chvíle, co jsem tě viděl, — já se tě naučil i znát, třebas s tebou byl nemluvil, — a jestli jsem posud ničehož ti neřekl, stalo se tím, že jsem si netroufal dojít tvého slova. Nyní víš vše; řekni i ty, jestli se ti líbím — a chceš-li být mou ženou. Ve Vestci nyní být nemůžeš; seber si tedy, co máš, a pojďte hned s otcem ke mně do lesa, kde tě budou lidé milovat.“ — Bára stála jako socha, ani sebou nehnula, ani promluvit nemohla. — Myslivec nevěděl, jak to vyložit si má, ale chtěje se dovědít pravdy, a byť by i trpká byla, ještě jednou Báry se ptal, zdali chce být jeho ženou. — Tu se pustilo děvče do pláče a zvolalo: „Bože, což je to pravda, že mne máte rád?“ — Myslivec jí to ústy i rukou dáním dosvědčil, a tu teprv vyznala svoji dávno k němu chovanou lásku. — Jsouce srozuměni, vyšli ven, přiklekli k Jakubovi a myslivec pravil: „Znáte mne, tatíku, víte, že mohu ženu zaopatřit, dávno již. Žádná se mi ale nelíbila, až jsem viděl vaši dceru, tu jsem si zamiloval. Právě jsme se spolu domluvili; dejte nám tedy vaše požehnání. Třebas to bylo na hřbitově, všude zem páně, všude bůh!“ — Jakub se neptal co a jak, jen když Bára spokojena byla; požehnal je a pak se domluvili. — Jak se podivil kostelník, když po klekání přišel pro Báru a v kostnici ji našel v společnosti otce a ženicha, za jakéhož se ihned myslivec vydal.

Větší ještě podivení bylo na faře a po celé vsi. Lidé mysleli, bůhvíjak Bára zkrotne, jak bude ponížená, — a ona se vrátila co nevěsta a ještě k tomu takového muže. — Ani věřit tomu nemohli, že by to možná bylo, že by se mohla divá Bára komu tak zalíbit, — a ono se to stalo. — „Ta má z pekla štěstí!“ povídala si děvčata. — Opravdovou, velikou radost měla Elška, když jí Bára svého ženicha přivedla. „Vidíš, pánbůh ti splatil službu, kterous mně prokázala a za kterou jsi tolik zkusila. — Já věděla, že najdeš i ty člověka, který tě bude milovat. — Jen ji mějte hodně rád, ona toho zaslouží,“ obrátila se dobré děvče k myslivcovi, podávajíc mu ruku, kterou on upřímně stiskl. — Rád by si byl vzal myslivec Báru hned s sebou, ale ono to přece tak rychle nešlo a panna Pepinka nechtěla připustit, aby Bára před svatbou odcházela; raději prý všecky tři ohlášky najednou, když je ženich nedočkavý. Jakub se také nemohl od pastýrny hned odtrhnout. — Bára želela nejvíc Elšky; když ale druhý den na pana faráře došel list z Prahy, v němž paní teta píše, že ona celé svoje jmění věnuje Elšce, ale jen pod tou výminkou, když vezme toho mladého lékaře, který ji (paní tetu) vyléčil; ať se pan farář zeptá, chce-li nebo nechce, — když i pro Elšku mimo to lístek přiložen byl, pln nejkrásnějších nadějí na brzké shledání, tu neměla Bára žádných přání více.

Před svatbou se všichni lidé s ní smířili, i kostelníková jí přála štěstí a odevzdala jí od Josífka lístek. Elška ho Báře přečetla a tu teprv se dověděla, co Elška dávno věděla, že Josífek ji miluje, kvůli ní jen že knězem být nechtěl; když se ale vdá, že rád přání rodičů vyplní. Po týdnu vystrojila panna Pepinka Báře svatbu a stará myslivcová přišla také a odvedla si do lesa dceru, na kterou se byla dávno již těšila. Jakub šel s nimi.

Když si myslivec svoji mladou ženu po stavení prováděl a do pokojíka přivedl, kde bylo jeho lože, sundal had ním zavěšený suchý již věneček. — „Znáš ho?“ ptal se Báry. Byl to ten samý, co na vrbě uvázl na svatojanské ráno. — Bára se usmála. — „A na koho jsi myslela, kdyžs ho do vody házela?“ ptal se myslivec, přivina si ji k srdci. — Bára neodpověděla, ale obejmula ho a pozdvihla k němu s usmáním milým oči, jež lidé nazývali buličí, myslivec však za nejkrásnější měl na celém širém světě.

Divá Bára v češtině 21 století

První část

Vestec je velká vesnice, má kostel a školu, u kostela je fara, u ní chalupa kostelníka, uprostřed vesnice bydlí také rychtář, na samém konci vesnice je chalupa obecního pastýře. – Za chalupou bylo dlouhé údolí, z obou stran ohrazené kopci, většinou porostlými borovým porostem. Tu a tam bylo vidět mýtinu nebo zelené palouky, na nichž stály různě bělostné, světlomilné břízy, ty panny mezi stromy, jako by je tam příroda nechala růst pro pobavení těch zádumčivých smrků a jedlí, hrobových dubů a buků. Uprostřed údolí, mezi loukami a poli, tekla řeka, hned za pastýřovou chalupou; její břehy byly brázděny olšemi a vrbami.

Vesnický pastýř se jmenoval Jakub a bydlel se svou dcerou Bárou v poslední chalupě. Jakubovi bylo už šedesát let, Bára byla jeho prvorozené a jediné dítě. Přál si samozřejmě mít syna, dědice svého jména, ale když Bára vyrostla, nelitoval: byla mu dražší než syn a často si říkal: ať je to holka, vždyť je to moje dítě, já umřu jako chlap a budu mít titul do nebe.

Jakub byl rodič z vesnice; jako sirotek musel od mládí sloužit. Sloužil jako husař, hajný, kravičkář, pacholek, oráč, oráč, až se dostal na nejvyšší stupeň hodnosti a stal se vesnickým pastýřem. To už byla dobrá služba, mohl se oženit. – Dostal chalupu k doživotnímu bydlení, sedláci mu nosili dřevo na dvůr, mohl chovat krávu; chleba, máslo, vejce, mléko, palivo na vaření, to všechno dostával na týden. Každý rok dostával plátno na tři košile a dva páry kalhot, k tomu dvoje boty, šerku, kamizolu a širák, každý druhý rok kožich a huňku. Zkrátka, byla to dobrá služba, a Jakub, jakkoli byl nevlídný, nemluvný a mrzutý, by si byl pořídil ženu, ale nedbal na to hned. V létě se vymlouval, ţe nemá čas starat se o děvčata, protoţe se pasou, a v zimě si vydlabával dřeváky, a večer, kdyţ chlapci chodili do společnosti děvčat, raději seděl v hospodě. Když se pak stalo, že do hospody přišel pro hospodáře jeden z hospodských, Jakub byl rád, že pro něj nikdo nepřišel. Nedělal si nic ani z toho, když se mu posmívali, ţe je starý mládenec a ţe si bude muset po smrti v předzahrádce zavázat písek do bot. Tak prožil čtyřicátý rok života. Pak mu kdosi pošeptal, ţe kdyţ zemře bez dětí, nedostane se do nebe, ţe děti jsou do nebe stupně. – Když si to vytloukl z hlavy, odešel do domu chalupníků a oženil se s děvečkou Bárou.

Bára byla hezká dívka – za mlada. Chlapci ji rádi vodili za ručičku a pár jich k ní chodilo na výlety, ale byli to chlapci z Drážďan, a ne z Berouna, a žádný z nich ji nevodil. Když se jí Jakub zeptal, jestli se stane jeho ženou, napočítala tři křížky za sebou, a i když se jí Jakub moc nelíbil, dala mu slovo a myslela si: „Lepší jít za svým snopem než za cizím mandlem. A tak se sešli a rychtář udělal hostinu.

Po roce se narodila holčička, které říkali Bára podle její matky; Jakub se škrábal za ušima, když slyšel, že je to holka, a ne kluk, ale babička ho utěšovala tím, že je si podobná jako vejce vejci. – Několik dní po narození holčičky se v Jakubově chalupě stala nehoda. V poledne přišel k šestileté holčičce soused a našel ji ležet polomrtvou pod komínem u krbu. Udělala povyk, přiběhly kmotry, přišla babička a Báru vzkřísila z mrtvých. Dozvěděly se od ní, že vařila manželovi oběd, a zapomněla, že šestinedělka nemá v poledne vycházet z pokoje, ani po kolenou, zůstala v kuchyni pod komínem a vařila. Pak jí prý kolem uší zašumělo jako zlý vítr, oči se jí začaly lesknout a cosi ji začalo tahat za vlasy a srážet k zemi. „To byl ledňáček!“ křičeli všichni. „To by mě zajímalo, jestli místo Barči nepoložila to divoké dítě,“ řekl jeden z nich a šel ke kolébce. „To je divoké dítě, to je, má velké oči!“ Druhý řekl: „Má velkou hlavu!“, třetí řekl: „Má krátké nohy,“ a každý řekl něco jiného. Matka se vyděsila, ale babička, která si dítě svědomitě prohlížela, usoudila, že je to její vlastní, které chová pod srdcem. Přesto se nejedna z kmotřiček držela svého přesvědčení, že dítě je nastrčené od porodní báby.

Od té nehody se však Jakubova žena už nemohla pozdravit a za několik let po neustálém ošetřování zemřela. – Jákob zůstal sám se svou služebnou, a přestože byl nabádán, aby se kvůli mladé dívce oženil, nechtěl udělat nic víc. Když byla o něco starší, pán mu řekl, aby ji poslal do školy, a ačkoli Jakub považoval čtení a psaní za zbytečné, poslechl. Celou zimu chodila Barča do školy, ale na jaře, když nastal čas pastvy a práce na poli, se bez ní neobešel. Od jara do podzimu byla škola většinu týdne zavřená, učitel pracoval na poli a děti, jak jen mohly. – Druhou zimu už Bára do školy chodit nemohla, musela se učit tkát. Bára dosáhla patnácti let a žádná dívka v celé vesnici se jí nemohla vyrovnat v síle a velikosti. Její tělo bylo z hrubých kostí, silných svalů, ale pravidelných tvarů. Byla mrštná jako pstruh. Její pleť byla tmavě hnědá, částečně od přírody, částečně od slunce a větru, protože si nikdy, ani v horkém létě, nestínila obličej, jak to dělávaly vesnické dívky. – Její hlava se zdála velká, ale množství vlasů, černých jako havran, dlouhých, ale hrubých jako žíně, ji takovou činilo. Čelo měla nízké, nos krátký a tupý, ústa trochu velká a rty vystouplé, ale zdravé a červené jako krev. Zuby měla široké, silné, ale čisté. Oko měla velké, nezvykle velké, modré jako uhel a pokryté dlouhou černou řasou. Nad okem bylo husté černé obočí. – Když se Bára mračila, její tvář připomínala oblohu zataženou černými mraky, z nichž jen kousek byl modrý. – Málokdy se však škaredila, jen když jí chátra vynadala za vypoulené oči, kdy se jí oči zaleskly vztekem a často jí vyhrkly slzy. Ale Jakub jí vždycky řekl: „Ty blázne, co si z toho děláš, já mám taky velké oči. – A i když jsou velké, není to nic špatného, vždyť ta němá tvář se dokáže na člověka dívat vlídněji než ty tamhle!“ A tak se na ni podíval. – Ukázal holí směrem k vesnici. – Ale v pozdějších letech, když přišla k síle, se jí chátra neodvážila ublížit, protože za každou urážku dávala oplatky. Silní chlapci s ní nedokázali bojovat; tam, kde jí síly nestačily, používala nejrůznější lsti nebo si pomáhala obratností. Tak si zabrala pokoje.

Bára měla v sobě tolik neobyčejných vlastností, ţe nebylo divu, kdyţ si o ní sousedé povídali; nedovedouce si takovou povahu vyloţit, začaly ţeny zase říkat, ţe je to přece jen „divoké dítě“, a jestli ne to, pak ji jistě paní vzala do své moci. – Tímto výrokem se vysvětlovalo a omlouvalo veškeré dívčino počínání, ale důsledkem bylo, že se jí vesničané buď báli, nebo si ji ošklivili, a jen několik málo duší ji skutečně milovalo. Ti, kteří si ji chtěli velmi rozhněvat, ji nazývali „divokou Bárou!“. – ale mýlil se každý, kdo si myslel, že jí tato přezdívka ubližuje víc než kterákoli jiná; neubližovali jí jí jí; každá jiná přezdívka jí ubližovala víc než tato. Slyšela pohádky o polednici, večernici, vodníkovi, horákovi, který byl v lese, o světýlkách, čertech a strašidlech; slyšela je mezi dětmi, ale ničeho se nebála. Když byla malá, vzal ji tatínek s sebou na pastvu a tam si celé Vánoce hrála se psem Lišákem, který byl po tatínkovi jejím nejmilejším přítelem. Tatínek si s ní moc nepovídal; seděl a vydlabával dřeváky, občas zvedl hlavu, aby se podíval po stádu, a když nebylo pohromadě, poslal Lišaje, aby otočil krávu nebo jalovici, což pes udělal, jak měl. Když to bylo nutné, vstal sám a několikrát obešel stádo. Když byla Bára větší, vždycky Lišaje doprovázela, a když k ní některá kráva chtěla přičichnout, Lišaj ji hned odehnal. Když byla větší, často hnala stádo za otcem, když bylo potřeba; krávy znaly její hlas stejně dobře jako Jakubovo troubení; zlý býk, kterého se statní chlapci báli, poslechl, když mu Bára pohrozila.

Když chtěl Jákob stádo vybrodit a přehnat přes řeku, posadil Báru na hřbet jedné z krav, řekl jí, aby se „držela“ – a pak sám plaval za stádem. Jednou se Bára neudržela dobře, spadla do vody, a pak ji Lišaj vytáhl za sukni a otec jí dal pořádný výprask. Zeptala se tedy tatínka, co má dělat, když chce plavat, a tatínek jí ukázal, jak má hýbat rukama a nohama. Bára si to zapamatovala a snažila se udržet na hladině tak dlouho, dokud jí to nešlo. Plavání se jí tak zalíbilo, že v létě plavala ráno i večer a nejenže se dlouho držela nad vodou, ale také pod vodou – O tomto umění však kromě tatínka nikdo nevěděl. Od svítání do deseti hodin večer nebylo chvíle, kdy by se Bára nekoupala, a vodníka nikdy neviděla, takže na něj nevěřila a vody se nebála. – V poledne i o půlnoci byla Bára pod širou oblohou a v létě spala nejčastěji ve stáji u otevřeného vikýře, a přesto se nikdy nebála, aniž by jí bylo ukázáno něco neobvyklého. – Jednou, když byla na pastvě a ležela pod stromem na kraji lesa a vedle ní Lišaj, vzpomněla si na pohádku o Vandrovnících, jak i on ležel v lese pod stromem a jak si přál být na hradě s krásnou princeznou a za splnění toho přání se vydat čertovi. Jen si na čerta vzpomněl, už stál před ním.

„Co bych si přál, kdyby tu teď byl přede mnou?“ „Co bych si přál, kdyby tu byl přede mnou?“ zeptal se. Ptala se v duchu sama sebe a drbala se na hlavě Lišaj. „Hm,“ usmála se, „poprosila bych ho, aby mi dal takový loket, že když se do něj zabalím, nikdo mě neuvidí, a když řeknu, ať jsem tam a tam, aby tam byl hned. Nejraději bych byla u Elsie hned.“ A přemýšlela, dlouho přemýšlela, ale bylo ticho, ani strom nešuměl; nakonec jí marnivost nedala, zavolala tiše: „Sakra!“ A pak se rozloučila. – Pak hlasitěji – a ještě hlasitěji, že to znělo daleko: „Sakra, sakra!“ – Černá jalovice zvedla hlavu mezi stádem, a když se hlas ozval znovu, oddělila se od stáda – vesele běžela k lesu. Ale to už k ní přiskočil Lišaj a chtěl ji otočit, jak bylo jeho povinností; černá se zarazila, ale Bára propukla v smích: „Nech ji, Lišaji, nech ji, je poslušná, myslela si, že ji volám.“ Bára vyskočila, poplácala čerta po krku a od té doby na pohádky o čertech nevěřila.

U lesa, pár set kroků za řekou, byl hřbitov; – lidé tam neradi chodili po kolenou a o mrtvých, kteří tam o půlnoci řádili, kolovalo mnoho pověstí. Ale Barča tam v noci chodila a nikdy se jí nic hrozného nestalo. Nevěřila tedy, že mrtví vstávají, straší lidi a veselí se na jejich hrobech.

Když šlo stádo do lesa sbírat jahody nebo borůvky a uvidělo někde hada, nebylo úniku; i kdyby had zvedl hlavu a ukázal jim své žihadlo, všichni utíkali k vodě, aby tam byli dřív než had, a ten nad nimi neměl žádnou moc. Pokud jí ležel v cestě, odehnala ho, ale pokud se nedal odehnat a bránil se, zabila ho. Pokud jí nestál v cestě, nechala ho jít.

Bára zkrátka neznala strach ani hrůzu; i když zahřmělo a bouře vylila nad údolím své běsnění, Bára se netřásla. Naopak, když vesničané zavírali okna a dveře, zapalovali hromové svíce a třesoucí se strachy se modlili, aby se na ně Bůh nezlobil, Bára raději stála na zadní straně kopce, aby se mohla lépe dívat na obzor rozprostřený před očima. Jakub jí často říkal: „Nevím, děvče, jakou máš radost, když se díváš na nebe, když se Bůh hněvá.“ – „Právě takovou, jakou mám já, když se směje,“ odpověděla. „Podívej se, tatínku, na ten oheň, jaká krása v těch černých mracích!“ – „Neukazuj se!“ Jakub ji okřikl, „aby ti boží posel neurazil prst. „Elška z fary mi jednou četla knížku a tam se psalo, že se nemáme bát bouře kvůli božímu hněvu, že máme obdivovat božskou sílu v ní. Pan farář pořád káže, že Bůh je nanejvýš dobrotivý, samá láska, jak by se mohlo stát, že se na nás tak často zlobí? Já Pána Boha miluji, a proto se nebojím jeho posla.“ A tak se na něj podíváme.

Ale sousedé, když viděli, jak je děvčátko nebojácné a že se jí nikdy nic zlého nestane, se tím více utvrdili v názoru, že dítě je chráněno nějakou nadpřirozenou mocí.

Kromě otce ji měli rádi jen Elška a Josífek, její vrstevníci. Josef byl synem kostelníka, Eliška byla farářovou snachou. Josífek byl chlapec malého vzrůstu, bledý, zrzavý, dobrosrdečný, ale velmi plachý. Bára byla o hlavu vyšší než on a Josífek se jí při mytí vždy schovával za sukně a Bára se ho statečně ujímala proti chlapcům, s nimiž nic nezmohl. Za to ji měl Josífek velmi rád a každou sobotu jí nosil křížky a bílou oplatku. Jednou v neděli, když byla Bára ještě malá holčička, ji přivedl domů a chtěl jí ukázat svůj oltář a jak si umí hrát na pana mnicha. Vodili se pěkně za ruku a Lišaj klusal za nimi.

Na všech statcích byly v noci dveře na závoru, na faře byly dubové dveře pobité železem vždycky zamčené, a kdo vešel na faru, musel zazvonit. U kostelníka měli u dveří také zvonek jako na faře a vesničtí kluci někdy, když šli kolem, otevřeli dveře, aby slyšeli zvonek _ a kostelníkův hřích. – Když jim hodně vynadala, křičeli na ni: „Jedubaba! Jedovatá!“ – Když Bára s Josífkem vešli do dveří a zazvonil zvonek, kostelnice vběhla do síně; a s koncem dlouhého nosu zaťatým do brýlí chraplavým hlasem zvolala: „Co tady děláte?“ – Josífek stál jako opařený, sklopil oči a mlčel. Bára také sklopila oči a mlčela. Ale za kostelníkem vyběhl kocour, a když uviděl Líšaje, začal štěkat, syčet, svítit očima; Líšaje začal vrčet, pak zaštěkal a rozběhl se za kocourem. – Kocour skočil pod almárku, a když se za ním Lišaj hnal i tam, skočil na polici mezi hrnci. Tam bylo v bezpečí, ale každý jeho chlup se jeţil vztekem. A Lišaj neohrabaně vyskočil na polici a štěkal, až mu zalehly uši. – Kostelník vyběhl ven; když viděl ten hluk, nepřátele, kteří se na něj vrhli, rozzlobenou ženu, také se rozzlobil, otevřel dveře a křikl na děti: „Vypadněte s tou mrchou!“ „Co to děláte?“ zeptal se. – Bára si nedala dvojí kázání, zavolala na Lišajku, kterou kostelník stále bičoval, a utíkala, jako by jí z oka vypadla. – Josífek ji volal zpátky, ale ona zavrtěla hlavou a řekla: „A jestli mi dáš tu jalovici, tak už k tobě nepůjdu.“ A taky nešla, i když ji Josífek dost prosil a sliboval, že ji maminka ráda uvidí, i když psa nechá doma. Nešla a nešla; – od té doby také ztratila před kostelníkem všechnu úctu a lásku, až na Josífka. – Myslela si, ţe kostelník se rovná faráři – a měla k němu velkou úctu, protoţe se oblékal jako farář, měl v kostele všechno pod sebou, a kdyţ dal v kostele chlapci pohlavek, nesměl ani pípnout, a sousedé, kdyţ něco chtěli od faráře, přišli vţdycky dřív za kmotrem kostelníkem. „Kostelník musí být něco dobrého,“ myslela si dívka vždycky, ale od té doby, co jí tak nevlídně ukázal dveře a Lishaye zbičoval tak, že s kňouráním odskočila na všechny čtyři, si od té doby, kdykoli ho viděla, myslela: „Nejste nic dobrého, pane faráři.“

Jak úplně jiné to bylo, když Elsie brala Báru s sebou na faru, a to bývalo ve čtvrtek a v neděli. Když zazvonil zvonek, služebná otevřela dveře a vpustila dovnitř děvčata, dokonce i Lišaje, domácího psa, který se s ním dobře znal. Děvčata tiše vešla do čekárny a vlezla do kamen, kde měla Elška své hračky a panenky. Farář, starý pán, sedával na lavici za stolem, před sebou měl položený modrý kapesník, hlavu opřenou o zeď a stále podřimoval. Jen jednou se probudil; to mu Bára běžela políbit ruku, – a on ji pohladil po hlavě a řekl: „No, vy jste hodné, běžte si hrát, běžte, holčičky!“ Bára se probudila a šla si hrát. – Slečna Pepinka, sestra pana faráře, byla také hodná. S Bárou se moc nebavila, ačkoliv se sousedkami si povídala ráda a hodně, ale vždycky jí dala k svačině velký kus chleba s medem nebo buchtu, větší než Elška. Panna Pepinka byla malého vzrůstu, měla na sobě boží dary, byla tlustá, červená, měla bradavici na bradě a trochu uslzené oči, ale za mlada – jak sama říkala – bývala hezká, což kostelník vždy dosvědčoval. Nosila dlouhé šaty (pánské) s krátkým životem, zástěru po celé délce, s velkými kapsami a po boku měla náruč klíčů. Šedivé vlasy měla vždycky pěkně uhlazené a na hlavě nosila ve všední dny hnědý šátek se žlutým lemem a v neděli žlutý šátek s hnědým lemem. – Slečna Pepinka se motala po domě nebo na poli, předla nebo si záplatovala nos brýlemi a v neděli si vždycky po obědě trochu zdřímla a po nešporách hrála s bratrem a kostelníkem mariáš. Málokdy však říkala „pane bratře“, obvykle říkala „velebný pane“. – Paní Pepinka byla hlavou domu, co chtěla ona, to se udělalo, co řekla, to měli všichni v domě za neomylnou pravdu, kdo chtěl ji, tomu všichni přáli.

Eliška byla miláčkem paní Pepinky a pánem domu, a co chtěla Eliška, to chtěla paní Pepinka, koho měla Eliška ráda, toho chtěla Pepinka. Proto Bára nedostala na faře škaredé oko, proto byl Lišaj tolerován, a kostelník, který jinak nemohl psy vystát, chtěl často Lišaje pro dobrou vůli pohladit, ale Lišaj kostelníka nesnesl a vždycky na něj zavrčel.

Bára byla celá šťastná, když mohla být na faře. – V pokojích všechno zářilo, u stropu byly ustlané postele, krásné obrazy, vykládané truhly, zahrada byla plná květin, zeleniny a dobrého ovoce. Na dvoře byla veškerá drůbež, jakou si člověk mohl přát, a ve chlévě dobytek, na který byla radost pohledět. Pastýř Jakub měl z farního dobytka největší radost. A v pekáči na kamnech, co tam bylo pěkných hraček, a Elsie nikdy nedělala koláče z hlíny ani nelila cihly a vápno, vždycky měla co dobrého uvařit, a co se udělalo – to se snědlo.

Jak by Bára v takovém domě nebyla šťastná, ale Elška jí byla dražší než cokoli jiného, a často si myslela, že ji má raději než tatínka, a kdyby Elška bydlela v pazderně, Bára by u ní ráda zůstala. Elška se Báře ani jednou nevysmála, a když měla něco dobrého, rozloučila se s ní, a často vzala Báru kolem krku a řekla: „Báro, mám tě moc ráda.“ Bára se na ni usmála a řekla jí: „Mám tě moc ráda.“ – „Má mě moc ráda, a je tak krásná, je to žena pana faráře, všichni lidé jí říkají ty, i kantor a kostelník, – a ostatní se mi posmívají,“ opakovala si Bára a v duchu vždycky Elšku objímala a líbala za její dobrotu, ale ve skutečnosti se styděla, i když by byla ráda projevila svou náklonnost.

Když se honily po louce a Elška měla rozpletený cop, Bára ji prosila: „Nech mě, Elško, abych ti zapletla cop, máš hebké vlasy jako len, a já ti je ráda zapletu.“ Bára se usmála a řekla jí: „Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. – Když jí to dívka ráda dovolila, ochotně si proplétala hebké vlasy a obdivovala jejich krásu; když pak skončila se zaplétáním, hodila svůj hrubý cop dopředu a srovnávala ho s Eliščiným: „Je v tom rozdíl.“ – Ano, Eliščiny vlasy byly vedle Barbořiných jako zlato, vedle kalené oceli. Přesto s nimi Eliška nebyla spokojená a přála si, aby byly černé jako Bářiny.

Někdy, když Eliška odběhla k Báře a byly si jisté, že je nikdo nevidí, šly se vykoupat. Ale Eliška se bála, a i když ji Bára ujišťovala, že se jí nic nestane, že ji bude držet a učit plavat, přece jen nechtěla jít do hlubší vody, než kam dosáhla po kolena. Po koupání jí Bára ráda otírala nohy hrubou zástěrou, a pak, sevřevši malé bílé nožky v silné pěsti, líbala je a říkala se smíchem: „Bože můj, to jsou nožky, měkké, malé nožky! Kam by to šlo, kdyby musela chodit bosa. – Hle!“ dodala a srovnávala své opálené, otrhané, mozolnaté chodidlo s Eliziným bílým chodidlem. „A nebolí tě to?“ zeptala se Eliška a sáhla si na ztvrdlou kůži pod chodidlem vnějším hmatem. „Dokud ta kůže nebyla jako podrážka, tak mě nohy bolely, ale teď už necítím ani oheň pod nohama,“ odpověděla Bára skoro pyšně a Eliška se na ni podívala s velkým překvapením.

A tak se děvčata příjemně těšila; Josífek se k nim často přidával, když pořádaly hostiny, musel přinášet, co bylo potřeba, strouhat a krájet, když si hrály na vlka, musel dělat ovci a nosit hrnce při výměnách. Ale z toho všeho si nic nedělal, a přesto byl nejraději s děvčaty.

Děti překročily dvanáctý rok a dětským radostem byl učiněn konec; kostelník dal Josífka do města na studia, chtěl z něho udělat faráře; Elišku dala slečna Pepinka k bohaté bezdětné tetě do Prahy, aby se naučila mravům, a teta aby vzpomínala na své venkovské přátele. Bára zůstala sama s tatínkem a Lišajkou.

Část 2

Život na venkově plyne tiše, bez hluku a šumění, jako luční potok; – tři roky uplynuly, co Elška odešla do Prahy. Zpočátku se jí nemohla zbavit ani slečna Pepinka, ani pan farář – nesmírně se jim po ní stýskalo, ale když kostelník namítl, proč Elšku posílají pryč z domova, řekla slečna Pepinka velmi moudře: „Milý Vlčku, člověk nesmí žít pro dnešek, musíme myslet na budoucnost. My – no, co – my ten život nějak, nedej bože, překonáme, ale Elška je mladá, na ni se musí myslet. Peníze si nechte – panebože – z čeho! – Pár peřin, pár šatů – víc od nás nedostane – a to je málo. Po těch se svět ohlíží (přitom Pepinka rozevřela dlaň a druhou rukou pantomimicky počítala) – a ty má teta z Prahy – nespočítané. Snad se jí bude Elška líbit, to je jenom její zásluha, že ji tam necháme.“ – Kostelník dal slečně Pepince za pravdu.

Tetička z Prahy stonala už mnoho let; od té doby, co jí zemřel manžel, – psala vždy švagrové a švagrovi, že žije jen na léky, a kdyby doktor neznal její zaneprázdnění, ležela by už dávno na svatém poli. Ale najednou Elška napsala, že teta má jiného lékaře, který jí radí, aby se každý den koupala ve studené vodě, hodně chodila, dobře jedla a pila, a že bude za chvíli zdravá. Teta ho poslechla a je zdravá jako řípa. „To je ale novinka. – No, jestli je to tak, může se Elsie hned vrátit domů.“ – Jak si slečna Pepinka přála, tak se také stalo. Ještě téhož dne musel chlapeček vyndat kolo z trakaře a odnést ho koláři, a slečna Pepinka, když se rozhodla, že si pro Elšku dojde sama, vyndala z komory klobouk, aby se podívala, jestli neutrpěl nějakou škodu. Ano, slečna Pepinka měla také klobouk, dostala ho před deseti lety, když byla v Praze, od tety, nikdo ji ve Vestci v něm neviděl, ale když šla do nedalekého města na děkanství na pouť s bratrem, nasadila si ho a musela si ho vzít s sebou do Prahy, aby, jak říkala, neudělala tetě v šátku ostudu.

Druhého dne bylo kolo opraveno, třetího dne Pepinka poručila namazat a okovat koně, čtvrtého dne se rozloučila se statkem, poslala pro Báru, aby se o něj v její nepřítomnosti starala, pátého dne brzy ráno bylo na kolo naloženo jídlo pro koně, jídlo pro chlapečka, košík vajec, hrnec másla a podobné dárky pro paní tetičku, bednu klobouků, uzlík šatů, a po mši, po dlouhém loučení a objednávání, se slečna Pepinka také schovala do vozu, čeledín se vyhoupl do koní a s Kristem Pánem se vydali na cestu. Ti, kdo spatřili starodávný trakař, který připomínal okřídlený kotel zavěšený mezi čtyřmi koly, se zdaleka nesklonili, ačkoli slečnu Pepinku, zabalenou do kokrového šátku, v hlubokém trakaři, mezi vším tím nářadím a v hromadě sena, která se nad ní tyčila, nebylo ani vidět. Ale sedláci znali kolečko, znali ji už jejich otcové, a říkali, že kolečko pamatuje Žižku.

Nikdo se netěšil na Elščin příjezd vroucněji než Bára, nikdo na ni nemyslel vroucněji než ona, nikdo o ní víc nemluvil; když neměla s kým mluvit, mluvila s Lišajem, slibovala mu, až se Elška vrátí, jak bude zase dobře, ptala se ho, jestli se mu po ní také nestýská. Slečna Pepinka i pan farář věděli, jak moc má Bára Elšku ráda, a přáli jí všechno dobré. Jednou, když slečna Pepinka trochu zneklidněla a Bára jí s největší ochotou posloužila, přesvědčila se o dívčině věrnosti a dobrosrdečnosti natolik, že ji vzala za ruku, aby jí pomohla, když šla na faru, a nakonec k ní měla takovou důvěru, že jí svěřila klíč od spíže, což byl největší důkaz její náklonnosti. Proto jí také svěřila správu domu, když odcházela, nad čímž se všechny hospodyně podivily a kostelnice se na Báru ještě více rozzlobila. A řeč se vrátila: „Vidíme, že takoví nešťastníci mají z pekla štěstí, – jak se tam na faře uhnízdila.“ – Mysleli tím Báru. Předsudky vůči ubohé dívce nepominuly; nestarala se, zda ji lidé mají rádi nebo ne, nechodila mezi lidi, ani hrát, ani tancovat, hleděla si svého, starého otce, a fara byla její Praha. – „Této dívce se musí vzdát čest, že jen málo chlapců se jí vyrovná v obratnosti a síle, a žádná dívka. „Kdo by dokázal nosit taková vědra s vodou a ještě s nimi jít, jako by si s ní hrál? – A s dobytkem, kdo by to dokázal? – Kůň i býk, kráva i ovce, všichni ji poslouchají, ona dokáže všechno. Taková děvka je v hospodářství požehnáním od Boha.“ – Ale kdyby se nějaký chlapec ozval: „Já bych si ji vzal,“ křičely by matky: „Ne, ne, hochu, nevoď ji do naší rodiny, nikdy nevíš, jak to dopadne, a ona je divoška.“ A tak by si ji vzaly za ženu. – A tak se skutečně žádný z chlapců nesměl o dívku ucházet a neodvážil se žertovat. Bára se nenechala ovládat, ani se nenechala naplnit hezkými slovy. Kostelnička ji nenáviděla ze všeho nejvíc, ačkoli jí Bára nikdy nehodila do cesty ani stéblo, a naopak se dobře snažila chránit Josefa před pomstou chlapců. Kdyby totiž některý chlapec v kostele dostal od kostelníka facku, určitě by ji Josefovi vrátil. Ale kostelnice se na Josefa zlobila, protože byl hloupý, a dívku by nechala bránit, protože ji měla ráda; zlobila se, že Bára chodí na faru a že ji tam mají také rádi. – Byla by ji jistě z fary vyhnala, kdyby slečna Pepinka nebyla slečnou Pepinkou, – ale Pepinka se nenechala rozfoukat na kaši – aspoň ne od kostelnice. – Slečna Pepinka často za to panu Vlčkovi nadávala, říkala: „Ach, ten špičatý nos se rád drbe,“ což byla vina kostelnice, – ale Vlček byl na faře vždycky beránek a teprve doma pravý Vlček.

Uplynuly dva, tři, čtyři dny, co Pepinka odešla, a Bára se nemohla dočkat. „Bože můj, jemnostpane, jak je to daleko do Prahy?“ „Ne,“ odpověděla Vlčka. Bára se zeptala faráře; když se odpoledne vyspal, byl v nejlepší náladě. – „Měj trpělivost, děvče, ještě tu nemohou být. Dvacet mil, to je hodně daleko, tři dny potřebují na cestu, dva dny na to, aby tam Pepinka zůstala, a tři dny na zpáteční cestu, spočítejte si to.“ – Bára počítala dny, a když nastal čtvrtý den, chystala se fara a Bára počítala jen hodiny. Konečně, když po desáté hodině vyběhla ven, aby se podívala ven, slunce už zapadalo a tatínek spěchal domů, objevila se na cestě kola. Bára vykřikla, a to se rozlehlo po celé faře. Pan farář vyšel před vrata, kostelník za ním; Bára by byla nejraději letěla příchozím naproti, ale styděla se, přebíhala z místa na místo, a když se kolo blížilo k samotné faře, přepadl ji pocit strachu, srdce jí bušilo, hrdlo se jí svíralo, bylo jí horko a zima. – Vůz zastavil u brány, nejdřív se z něj vyvalila panna Pepinka a za ní vyskočila štíhlá postava růžolící dívky, na kterou se farář, kostelník i shromáždění dívali. Kdyby nepadla faráři kolem krku a neoslovila ho strýčku, nevěřili by, že je to Elška. – Ale když se Eliška vymanila z náruče strýce, přistoupila k ní, vzala ji za obě ruce a pohlédnuvši jí do očí, řekla sladkým hlasem: „Báro – Báro – stýskalo se mi po tobě! Jak ses měla – je Lišaj ještě naživu?“ A tu se Bára rozplakala a plakala, až se jí srdce sevřelo a nemohla odpovědět. – Po chvíli si povzdechla: „No, když už jsi tady, milá Elško!“ „Aha,“ odpověděla Bára. – Farář opakoval po Báře: „No, když už jsi tady. Chyběla jsi nám.“ – „Chtěli mě tam nechat ještě jeden den,“ řekla slečna Pepinka a dávala kostelníkovi, Báře a služce do náruče všechny věci z kola, „ale šlo o tebe, bratře, abys nebyl sám. My bychom se taky k jídlu nedostali,“ dodala. – Koleda se zase uklidnila a slečna Pepina si dala do komory klobouk, tak neposkvrněný, jak ho vzala, – uložila, co s sebou přinesla, a rozdala dárky. Bára dostala krásné mašle na sukni a do vlasů a Elsie jí dala korále na krk. – Elška přinesla také pěkné šaty, ale to by ji nepotěšilo, kdyby si z Prahy nepřivezla své nezkažené, dobré srdce. – Nepřevlékla se.

„Ach, Báro, ty jsi vyrostla!“ bylo první, čemu se Elška podivila, když měla na Báru promluvit, a podívala se na ni, jak se patří. – Bára byla o hlavu vyšší než Elška.

„Jé, Elško, ty jsi pořád stejně dobrá jako dřív, ale jsi ještě hezčí, kdyby nebylo hříchu, řekla bych, že jsi jako Panna Maria na našem oltáři.“ „To je pravda,“ odpověděla Bára.

„Jdi pryč, co to mluvíš?“ křikla na ni Elška, – ale ne přísně, – „ty mi lichotíš.“

„Bože chraň, mluvím tak, jak mi velí srdce. Nemohu se nabažit ani pohledu na tebe,“ řekla Bára upřímně.

„Milá Báro, kdybys přijela do Prahy, jsou tam hezké holky!“ „To je mi líto,“ odpověděla Bára.

„Krásnější než ty?“ podivila se Bára. „Krásnější,“ povzdechla si Eliška.

„Jsou v Praze hezcí lidé? – Jsou tam krásní? – Líbilo se ti tam?“ zeptala se Bára po chvíli.

„Všichni na mě byli hodní, teta, paní učitelka, všichni mě měli rádi. Jé, milá Báro, tam je tak krásně, to si ani neumíš představit! – Když jsem viděla Vltavu, zámek, krásné kostely, honosné domy, zahrady, – neměla jsem slov. A lidé chodí po ulicích jako v průvodu, někteří jsou oblečeni i ve všední den, jako by byl svátek, kočáry neustále jezdí, tak hlučně a hlučně, že člověk neví, kdo s kým.

„Co bych tam dělala, lidé by se mi smáli,“ pomyslela si Bára.

„Nevěř tomu, na ulici si jeden druhého nevšímají, ani se nezdraví.“ „A co je to za lidi?“ zeptala se Bára.

„Nelíbí se mi to, je to divný svět,“ uvažovala Bára.

Druhý den – byla neděle – se Elška pěkně oblékla, nasadila si červenou sametovou čepičku, která byla právě v módě a moc jí slušela, a šla do hrubé. V kostele se na ni upíraly všechny oči a mnozí chlapci si mysleli: Pro tebe, děvče, bych byl sloužil dvakrát sedm let, kdybych věděl, že tě dostanu.

V kostele byla Elška vždycky zbožná a nikoho kolem sebe si nevšímala, a taková byla i tenkrát, ale když šla z kostela přes vesnici, jen se rozhlížela kolem dokola, zdravila se s vesničany, kteří se k ní hrnuli, vítala ji z Prahy, vyptávala se, jak se jim celou dobu dařilo, a odpovídala na jejich otázky. Za ty tři roky se toho totiž hodně změnilo, jakkoli se to vesničanům nemuselo zdát. – Už tu a tam nebyl stařeček nebo stařenka, které Elška vídala o nedělích sedět na zahrádce nebo v sadu a vyhřívat se na slunci. Ve veselé partě nechyběl ani pár, který se už staral o vlastní hospodářství. – Ale Elišce už nikdo neříkal „Eliško“ a všichni k jejímu jménu přidávali „panno“.

Když se Elška slyšela takto oslovovat, její tvář se zbarvila do vyšší barvy; tímto jménem prostí vesničané vyjadřovali to, co Elška sama ještě nevěděla, totiž že už není dítě. V Praze jí říkali nejprve slečno, pak paní. Zpočátku to považovala za posměch, ale když slyšela, že je to obecný titul pro dívky, zalíbila se jí ta móda. – Ale titul „panna“ byl čestnější, vynášel ji výš, dobře to cítila, proto ji polil ruměnec panenského studu.

I kostelnice vyšla na práh, a když Elška prošla, pozvala ji dál; – Elška se jí líbila, ačkoli slečnu Pepinku nenáviděla. – Ptala se Elišky, jak se jí v Praze daří, jak vypadá svatojánský oltář na hradě, je-li pravda, že most je dlážděn zlatem, a když jí Elška na všecko odpověděla, prohlížela si ji od hlavy až k patě, ani nitka neunikla těm jedovatým očím. Elška se ptala na Josefa. – „Ach, ten se dobře učí, je ve škole první, a roste jako z vody. Mnohokrát na vás myslel, paní Elško, kdykoli tu byl o prázdninách, stýskalo se mu po vás, neměl se s kým stýkat. Nehodí se, aby byl žákem místní chátry, myslela si kostelnice; Elška byla jiného názoru, ale mlčela. – Odpoledne šla Elška za Bárou.

Fara byla malá chaloupka, nejmenší v celé vsi, ale snad nikde nebylo tak čisto jako tam. Stůl, lavice, dvě židle, postel, truhla a stav všeho nábytku byly jen čisté jako sklo. – Stěny byly bílé jako křída, strop byl vyleštěný, jako by byl z ořechového dřeva. Malá okénka byla v létě stále otevřená a ve šploucháních kvetla bazalka, fialky a rozmarýn. – Podlaha nebyla dřevěná, byla to jen otlučená mlatová podlaha, ale Bára ji pokryla rohoží, kterou sama utkala.

U chalupy byl malý sad a malá květinová zahrádka, kterou Bára obhospodařovala; všude a na všem bylo vidět, že obyvatelé chalupy znají jen malou nouzi, ale bytost, která v ní vládla, nebyla prosta krásy.

Žádná dívka ve vesnici, kromě služek, nechodila tak prostovlasá jako Bára, ale žádná nevypadala tak čistě jako ona celý týden v práci. Její košile, nabíraná u krku a na rukou, byla velmi hrubá, ale vždy bílá jako padlý sníh. Tmavá vlněná sukně a hrubá plátěná zástěra tvořily celý její oděv; v neděli si jen obula boty a oblékla šněrovačku, v zimě přidala vlněný kabát. Její ozdobou bylo lemování sukně, červené kaliko u zástěry a červené stuhy v černých copech, které jí visely po zádech téměř pod kolena. Děvčata jí často vyčítala, že chodí celý týden bez šněrovačky, ale ona je neposlouchala, mohla tak činit svobodně a Elška jí vždycky říkala, že bez šněrovačky vypadá lépe. – Nikdo není bez ješitnosti, ani Bára nebyla bez ní!

Báře dělalo velkou radost, že ji Elška navštěvuje; všude ji brala s sebou, ukazovala jí zahradu, brala ji do sadu, na pole a na louku k tatínkovi, který se nestačil divit, jak Elška roste; zkrátka, chodily na všechna místa, kde se před třemi lety honily. Pak se usadili v sadě, Bára přinesla mísu se smetanou, v níž byl nadrobený černý chléb, postavila ji do trávy a jedli s Elškou jako za starých časů. Přitom jí Bára vyprávěla o své černé krávě, o Lišajovi, a přišla řeč i na Josífka. – „A to tě Vlčková pořád nemůže vystát?“ zeptala se Bára. Elška se zeptala.

„Nemůže, protože jí sype sůl do očí, když mě vidí, a když nic jiného neumí, vyčítá mi oči, že prý vypadám jako pulec.“ – „Nehodná toho!“ rozzlobila se Elška. – „Nehodná, i kdybych jí neublížil. Ale tuhle jsem se rozzlobila; poslala jsem jí zrcátko, aby se mohla podívat na svou krásu, než začne vyčítat jinému.“ – „Dobře udělala,“ zasmála se Elška, „ale proč se na tebe zlobí?“ „To je dobře,“ odpověděla Elška. – „Ech habr, ona každého kouše bažantím okem, nejenom mě. Ale možná se právě proto zlobí, protože jsem v hezčím světle než Josef a Josef mě má rád. Mám mu dost co říct, ať k nám nechodí, a on přesto přijde, tak si nemůžu pomoct.“

Elsie mlčela, ale po chvíli se zeptala: „A máš Josefa ráda?“

„Proč bych ho neměla mít ráda, všichni mu nadávají, chudáčkovi malému, stejně jako mně, a on se nemůže bránit, je mi ho líto.“

„Je pořád stejný jako dřív? Vždyť Vlčková říkala, že už vyrostl.“

„Lišajovy podvazky,“ usmála se Bára, ale vzápětí žalostným tónem řekla: „Jak může vyrůst, když má od maminky víc buchet v zádech než v břiše.“

„A co na to říká Vlček, vždyť je to jejich syn?“ zeptala se Bára.

„Vlček a Vlčková jedna parta. Zlobí se, že Josífek nechce být pánem.

„Pravda, není,“ přisvědčila Elška. – Děvčata si ještě chvíli povídala, pak Bára doprovodila Elšku domů a od té doby se k sobě vracely, i když už si s děvčaty na plotně nehrály.

Ale sousedkám přátelství obou děvčat nevyhovovalo, začaly si povídat, proč se Elška stýká jen s pastýřkami, že se to pro ni nehodí, že by se měla stýkat spíš s rychtářovic, konšelovic a dalšími. Schválně to bylo řečeno nahlas, aby se to dostalo k uším slečny Pepinky. – Nebylo radno otravovat sousedy, ale slečna Pepinka nechtěla posílat Elišku mezi stádo a nebylo slušné zvát děvčata na faru, a tak o tom s Eliškou mluvila. Elška se krátce rozhodla, že někdy půjde na návštěvu k děvčatům ze vsi, ale že Bára zůstane její nejmilejší společnicí. – Panna Pepinka proti tomu nic neměla, protože Bára se jí z mnoha důvodů líbila. Myslela si, že se Bára sotva kdy vdá, a že jí zůstane pravou rukou, až se Elška vdá. Byl to správce ze sousedního panství a panna Pepinka měla toho človíčka ráda a myslila si, že bude pro Elišku dobrým zaopatřením. – Elška netušila, jaké štěstí jí teta v duchu chystá, a hlavou se jí honily i jiné plány než stát se paní správcovou; ani Báře o nich zatím neřekla. – Předtím Bára často vídala Elišku zamyšlenou a smutnou, a z toho vytušila, že jí něco leží na srdci, ale myslela si, že přijde čas, kdy se svěří. – Nemýlila se. – Přestože se sousedé snažili ukázat Báře ve špatném světle a byli na ni zlí, Elška Báře věřila víc než jim a měla ji ráda jako vždycky. „Budeš zítra házet věneček?“ zeptala se Bára. – „Sama bych neházela, ale jestli chceš, přijď, než vyjde slunce, půjdeme spolu.“ – „To udělám!“

Ráno před východem slunce už stála Elška v pastýřském sadě, Bára vedle ní; vázaly bílé, modré a červené květy na vrbové věnce. „Na koho budeš myslet?“ Elška se Báry zeptala. – „Panebože, já nemám na koho myslet,“ vzdychla si dívka. „Hodím věneček dozadu, půjde za tvým. Jen bych si přála, až se budeš vdávat, Elško, jít s tebou.“ Bára se usmála.

Elška mlčela, tvář jí zrudla; po chvíli řekla a natáhla k Báře ruku: „Tady je moje ruka, že spolu zůstaneme, když se nevdáš; já se nevdám,“ souhlasila s povzdechem. „Jak to mluvíš, Elsie, mne má málokdo rád, tebe má každý rád, – ty budeš bohatá, já chudá, ty krásná, já ošklivá, ty vzdělaná, já špinavá, hloupá holka, – a já mám myslet na muže a ty ne?“

„Teta mi vždycky říkala, že to přijde podle toho, co se komu líbí; pro jednoho je karafiát, pro jiného růže, pro dalšího fialka; každá květina si najde svého ctitele, každá květina má svou krásu. – Nepodceňuj se, nepovyšuj mě, jsme si rovni. – Nebudeš myslet na žádného z chlapců, ani jsi na žádného z nich nemyslela?“ – „Ne, ne,“ zavrtěla hlavou a usmála se, „na žádného z nich nemyslím, a kdyby za mnou přišli na zálety, prostě je vyprovodím. Proč bych měla zatvrzovat svou mysl, proč bych měla svazovat svou zlatou svobodu!“

„Ale kdyby tě některý z nich miloval a ty bys ho milovala, nevázala by ses?“ „Ne,“ odpověděl jsem. Elška se zeptala.

„Copak nevíš, Eliško, jak to je? – Dřív se jeho rodiče s mým otcem domlouvali, jestli mi dá hodně, než si mě chlapec vezme. U nás není tolik věna, aby uspokojilo oba rodiče, a já bych na statek z milosti nepřišla; raději bych si uvázala mlýnský kámen na krk a skočila do řeky. – Kdybych si ho dala na krk dobrovolně, udělala bych ze sebe blázna. – Kdyby na mě teď štěkali, štěkali by dvakrát silněji. A ať jsem, jak jsem, kytici mám u pasu,“ dodala, zazpívala si a zastrčila si za pas květiny, které jí zbyly z věnce. Pak ale ukázala na ranní červánky a řekla: „Je nejvyšší čas!“

Elška rychle dokončila věnec a obě dívky spěchaly k nedalekému mostu, který vedl přes řeku na louku. – Zastavily se uprostřed mostu. „Hodíme současně,“ řekla Elška a držela věnec nad vodou. Ale věnec, hozený silnou rukou, nedosáhl vody, ale zůstal viset na vrbě; Bára se na okamžik zarazila, rozplakala se a odhodlaně pohodila hlavou: „Ať tam visí, kytky se k vrbě dobře hodí.“ – Ale Elška nespouštěla oči z věnečku; věneček, spuštěný třesoucí se rukou, se chvíli točil na jednom místě, pak ho zachytila vlna, podala ho druhé, třetí, nesla ho dál a dál, až zmizel dívkám z očí.

Elška, s rukama sepjatýma na zábradlí, sledovala planoucíma očima a tváří za věncem, jak ho proud unáší, Bára, s tělem opřeným o zábradlí, se za ním také mlčky dívala. „A tvůj věneček tu uvízl, vidíš, že se tu budeš vdávat!“ „Aha,“ řekla Bára. Elška se obrátila k Báře. „Podle toho bychom neměli být spolu, já bych měla zůstat tady a ty bys měla jít daleko od nás. Ale já tomu nevěřím; člověk míní, Bůh mění.“

„Ovšem,“ řekla Elška hlasem téměř smutným a s povzdechem sklopila oči k vodě.

„Tak to bys, Elško, byla tak ráda, kdybys od nás odešla daleko, nelíbí se ti tady?“ zeptala se Bára a její tmavomodré velké oko se pátravě zadívalo Elšce do tváře.

„Co myslíš,“ zašeptala Elška, aniž by zvedla oči, „mně se tu líbí, ale…“

„Ale tady daleko je někdo, koho postrádám, a toho bych ráda viděla, viď, Elško?“ dokončila Bára, položila dívce hnědou ruku na bílé rameno a s úsměvem jí pohlédla do tváře. Elška zvedla k Báře oči, usmála se, ale zároveň se rozplakala.

„Jestli tě něco trápí, svěř se mi, zůstane to u mě pohřbené jako v hrobě,“ řekla Bára. Elška položila tiše hlavu Báře na rameno, objala ji a jen plakala; – Bára ji něžně, jako matka své dítě, přitiskla k sobě a líbala ji do zrzavých vlasů. – Vysoko nad hlavami dívek zpíval skřivan, slunce vycházelo nad vrcholky zelených lesů a zalévalo zeleným údolím svou zlatavou září. – Jakub vyšel před pastýřovu chýši a hlas pastýřovy trubky připomněl děvčatům, že je čas jít domů.

„Promluvíme si cestou,“ řekla Bára a vedla Elsu za ruku z mostu na luční cestu.

„Ale jak jsi věděla, že jsem to já?“ zeptala se Bára. Elška se zeptala.

„U Boha, to se pozná snadno. Jsi zamyšlená, někdy smutná a tváře se ti zase lesknou; – jak jsem tě pozorovala, hned jsem si pomyslela, že máš určitě nějaké potíže. Uhodla jsem.“

„Jen jestli si toho teta nevšimne a nezeptá se mě,“ řekla Elška úzkostlivě, „zlobila by se, nelíbilo by se jí to,“ namítla.

„Ona ho zná?“ – „Viděla ho v Praze, to je ten, co uzdravil tetu z Prahy.“ „To je pravda.“

„Ten doktor? Aha; – několikrát jsi mi říkala, jak je to dobrý člověk; co se na něm slečně Pepince nelíbí?“

„To nevím; jenom na něho štěká, že je jí protivný,“ řekla Elška skoro plačtivě.

„Není hubený?“

„Ach, Báro,“ povzdechla si dívka, „takového krasavce jako on není v celém okolí.“

„A není bohatý? „

„Bohatý? To nevím, ale co na tom. K čemu je bohatství?“

„To je pravda, ale tvoje teta bude chtít, aby sis vzala bohatého muže a dobře se uživila.“

„Ne, ne, Báro, já si žádného jiného nevezmu, raději bych umřela.“

„No, nebude to tak zlé, a i kdyby nebyl bohatý, dá slečně Pepině a panu strýci vědět, až jim to řekneš, – že ho miluješ.“

„Nesmím jim to říct, teta v Praze mi to zakázala, ale slíbila, že se postará o naše štěstí, i kdyby teta bránila. – Před týdnem mi napsal, že se příští měsíc sejdeme.“ „A co?“ zeptala jsem se. – „Vy si píšete?“ – „Přesně tak: pražská teta neumí psát a je krátkozraká. Hynek – tak se jmenuje – není to hezké jméno?“ – „Zvláštní, takové jméno jsem ještě nikdy neslyšela,“ pomyslela si Bára a Elška mluvila dál: „Hynek jí nabídl, že mi bude psát dopisy. Nechtěla psát jinak než jednou za rok, ale on ji žene, aby mi pokaždé napsala nějakou pochůzku. Strýc se diví, že teta tak často píše.“ „To je pravda,“ podivila se. – „A jak, když si strýc ten dopis přečte?“ – „No, chlapče, my jsme si to vymysleli, píšeme tak, aby tomu nikdo kromě nás nerozuměl.“

„To je hezká věc, když se člověk něco naučí, já bych to nedokázal.“

„To by ses taky snadno naučil,“ pomyslela si Elsie. Vzala Báru za obě ruce, podívala se jí do tváře svým jasným okem a řekla: „Ani neuvěříš, jak jsem teď volná, jako by mi spadl kámen ze srdce. – Teď už s tebou o něm můžu mluvit. Ale,“ ujišťovala se s důvěrným přízvukem v hlase, „ty, Báro, nemáš mi co říct?“ „Ne,“ odpověděla Bára.

„Já?“ zakoktala se Bára a sklopila velké oči, „já-já nic.“ – „Ani slovo?“ – „Nic, Elško, nic, pouhé sny!“ – „Tak mi to řekni.“ – „Někdy!“ Bára zavrtěla hlavou, vytrhla Elšce ruce a ukázala na stodolu a chýši a dodala: „Vidíš, jak se Lišaj krčí a Černá se tam věší. Je čas je pustit; a tvoje krávy jsou ve stádu, slyším je zvonit. Slyším krávy, slyším je a slyším je. Obejdi zahrady, Elsie, ať tě sedláci nevidí a nepromluví na tebe.“

„Eh, ať si povídají, já jim přece neubližuju. Já tě poslechnu, já půjdu, ale co nejdřív si ještě popovídáme,“ řekla Elška a zmizela mezi ploty.

3. Závěrečná část

Po vsi kolovaly dvoje noviny; v každém statku, v každé chalupě se nemluvilo o ničem jiném než o strašidle v zadním lese a o svatbě panny Elišky se správcem.

„Tak ona tak rychle zapomněla na svou první lásku?“ myslí si čtenář. – Nemějte Elšce nic za zlé; neprozradila ani myšlenku a rozhodla se, že raději podstoupí všechno, než aby se stala stevardkou. I kdyby už nebyla zamilovaná, stevard nebyl muž, do kterého by se mohla zamilovat.

Byl to malý člověk, jak by ho upekla, postavený na krátkých nohách. Červené tváře jako pivoňky a takový nos. Na hlavě měl humence, které si zakrýval zrzavými vlasy, jež mu ještě rostly na zátylku a kolem uší. Oči měl tělnaté a měly tu dobrou vlastnost – zvlášť pro hlídače -, že se dívaly na dvě meze najednou. V létě nosil slaměný klobouk se zelenou páskou, rákosový klobouk se střapcem, nankingy, zimní vestu staženou těsně přes hruď, aby mu nebyla zima a aby si neušpinil košili, kolem krku lepenkový šátek a hřebíčkový frak se špičatými švy a žlutými knoflíky. Z kapsy mu vždycky visel roh modré šály, protože správce šňupal. – Mezi vesteckými sedláky se povídalo, že poddaní ze sousedního panství nejednou oprášili správcův hřebíčkový frak ve větru, než se nikdy nedostal ke dvoru. Správce byl velmi bázlivý, ale přesto se ho sedláci báli, neboť svou bázlivost vynahrazoval chytrostí a mstivostí, kterou jim oplácel; – k lidem, od nichž mohl očekávat nějaký prospěch, byl velmi zdvořilý a slušný, jinak hrubý. Byl také velmi šetrný; jedinou dobrou vlastností, kterou mu nikdo nemohl upřít, bylo to, že byl bohatý. Ano, správce Kilián Sláma byl bohatý, a to byla dobrá vlastnost, která se slečně Pepince na něm líbila; – ani jí jeho povaha nepřipadala nepříjemná. – Vlastně neměla ráda velké, suchopárné lidi; a velmi jí lichotilo, že jí správce vždycky políbil ruku. Myslela si, ţe ho nakonec bude mít ráda i Elsie a zvykne si na něj; a řekla bratrovi, který o tom plánu nechtěl ani slyšet, ţe takový muţ si umí váţit ţeny víc neţ mladá dědička, ţe ji bude nosit na rukou, ţe Elsie bude paní a bude se mít dobře, a kdyby zemřel, ţe bude bez starostí. „A kdyby můj bratr zemřel,“ uvažovala dál v duchu, „budu mít kam jít.“ – Zkrátka, slečna Pepinka to uměla pěkně navléknout, takže správce občas na faru přišel, a nakonec ani farář proti němu nic neměl, zvykl si, a když správce nepřišel na večeři a po večeři měl hrát mariáš s Pepinkou a kostelníkem nebo školníkem, jako by mu něco chybělo. Elška o Pepinkově plánu neměla zprvu ani tušení; slyšela jen chválu na jeho dobrotu a bohatství, které si všímala stejně málo jako dvoření, jež jí správce poněkud neobratně předváděl. Čím dál byl správce, tím byla teta pilnější a nápadnější, takže Elška pochopila, o co jde. Když však teta nechtěla žertům rozumět a začala jí přísně nadávat a farář jí radil, aby se za správce provdala, začala být smutná, začala se správci vyhýbat a utíkala s problémy k milé Báře. – Bára znala plán panny Pepinky od sebe, neboť Pepinka chtěla, aby jí Bára byla nápomocna a Elše domluvila. – Pak ale udeřila na špatnou žílu; kdyby nebyla poznala Elsinu lásku, nebyla by ji k tomu přemlouvala. Sama si správce v jejích očích nevážila víc než prachu a nechtěla by ho, ani kdyby jí dal panství. – Neřekla Pepince tak a tak, ale spikla se s Elškou a sama přinesla dopis, v němž Elška tetě do Prahy vše vypsala, na městskou poštu. Od té doby, co Elška věděla, o co správci jde, neslyšel od ní vlídného slova, neviděl vlídného pohledu, – a nikdo by neřekl, že hodná Elška, ke každému laskavá, může mluvit úsečně a tvářit se ošklivě. Pokaždé, když přišel na faru, slyšel na návsi nebo někde u plotu hanlivé písně, které jako by byly složeny schválně a zpívány pro něj. Ale nechal to všechno být, když jednoho dne potkal Báru a ta s tím zčistajasna začala:

„To je ale trpaslík!
…na krátkých nohách…
…chtěl by si vybrat sám…
v hezkých holčičkách –

Ale co na tom záleželo, správce už zažil všechnu tu ostudu a posměch, – zažil i posměch děvčat, myslel si: Jen počkej, děvče, až tě budu mít – a tvoje peníze, – však já všem vytřu zrak! – Ale správce zapomněl, že ani v Hloupětíně zloděje nevěší, dokud ho nechytí.

Jednoho rána prý v celé vesnici strašilo; bílá žena prý chodila ze zadních lesů do vsi, po celé návsi, po loukách a někde u hřbitova zmizela. – Kostelnice se toho zalekla, protože jí prý zaklepala na okno, a když šel k oknu, aniž věděl, kdo to je, uviděl bílou postavu s hlavou mrtvého muže, která se na něj prý šklebila a hrozila mu prstem. – Bylo s podivem, že ji ani Vlček neodstranil, ale kostelnice si nemyslela nic jiného, než že se jí ukázala smrt a že do roka a do dne musí zemřít. – Také sluha, který v noci držel noční hlídku, prohlásil, že je to duch a že vyšel ze strašidelného lesa. – Lidé si vzpomněli, zda se tam někdo oběsil, ale když nemohli nic vymyslet, mysleli si, ţe tam kdysi někdo zakopal poklad a ţe jeho duše nemá klid a hledá vysvoboditele. A tak vznikaly nejrůznější dohady a mluvilo se jen o duchovi.

„Já tomu nevěřím,“ řekla Bára Elišce, když za ní ještě téhož dne přišla do lesa, kde se Jakub pásl. – „Ať je to jak chce, jsem za to vděčná, ulehčilo mi to na pár dní od hosta, kterého jsem snad nenáviděla. Psal sice strýci, že mají žně a moc práce a že pár dní nebude moct přijet, ale vsadila bych krk, že o tom strašidle slyšel a bál se. Je to strašný strašák a musí jít přes les strašidel.“ „To je pravda.

„Kéž by ho to tam vzalo, aby už do Vestce nechodil. Raději bych tě viděla v rakvi než s tím plecháčem u oltáře,“ zlobila se Bára. – „Nevím, kam se poděl rozum slečny Pepinky, že tě k tomu donutila, vždyť je hodná.“

„Jí záleží na tom, abych se měla dobře, to je ta příčina, a proto se na ni nezlobím, ale vzít si ho nemůžu, ať se děje, co se děje.“

„Ani ty nesmíš, Bůh by tě potrestal, kdybys, když jsi panu Hynkovi něco slíbila, to nedodržela. Víš, co se říká: Kdo poruší slib lásky, běda, běda jeho duši!“

„Nikdy, nikdy je neporuším, a kdyby to mělo trvat roky,“ ujišťovala se Elška, „ale on – on – nezapomene! Ach, Báro, kdyby na mě zapomněl, to bych se trápila!“ A Elška se rozplakala.

„Ty jsi malá hloupá, že se trápíš. Včera jsi mi říkala, jak je pan Hynek dobrý člověk, jak tě má rád, a dnes bys o něm chtěla pochybovat?“ – Elška si utřela oči, usmála se, vrhla se vedle Báry do zelené trávy a řekla: „Ale to byla jen chvilková myšlenka. – Ach, kdybych byla tím ptáčkem, mohla bych k němu přiletět a zalichotit mu.“ – „Kdybych byla slavíkem,“ napadlo Báru okamžitě a začala zpívat, ale nebylo jí to příjemné a uprostřed písničky náhle přestala, jako by se lekla. Také jí zrudly tváře. „Čeho ses bála, proč jsi přestala zpívat?“ zeptala se Bára. Zeptala se Elška, ale Bára neodpověděla a dívala se do lesa.

„Báro, Báro,“ pohrozila jí Elška, „ty přede mnou všechno skrýváš, a já před tebou nemám tajné myšlenky, to od tebe není hezké.“

„Já sama nevím, co mám říct,“ odpověděla Bára.

„Proč se teď bojíš, vždyť se nikoho nebojíš. Kdo to byl v tom lese?“

„Snad myslivec,“ řekla Bára vyhýbavě.

„Dobře víš, kdo to byl, tvůj strach nebyl zbytečný.

„Ne, ne, toho bych se nebála,“ zasmála se Bára hlasitě a chtěla začít o jiném, ale Elška vždy jen roztočila starou nit, až se nakonec jen zeptala, jestli by si Bára nechtěla vzít Josefa z kostela, kdyby to nebyl pan Pater. – Bára propukla v ještě větší smích než předtím. „Bůh mě chraň!“ vykřikla, „ta kostelnice by mi uvařila hada hned první den. Josef je hodný chlapec, – ale k nám se nehodí. Nehodí se ani ke stádu, ani k pluhu, ani k vřetenu. – Ledaže bych ho dal do rámu pod sklo na výstavu.“ – Elška se jejímu nápadu také zasmála a po chvíli se Báry upřímně zeptala: „Tak ty sis opravdu ještě nikoho neoblíbila?“ – „Poslouchej, Elško!“ Bára po krátkém zamyšlení řekla: „Loni na podzim jsem měla nejednu příležitost popást se s Lišajem o samotě. Tatínek měl nemocnou nohu a nemohl na ni dosáhnout. – Jednou odpoledne se tedy při pasení poprali rychlonohý Plavka s milou Březinou a rohy se začaly strašně točit. – To je nesmělo rozčílit, protože by si rohy zkroutili. Popadnu tedy vědro a běžím k řece pro vodu, abych jim ji vylil na hlavy; – než se vrátím ke stádu, přijde z lesa myslivec, a když vidí, jak se krávy válejí, chce je odehnat. Myslivec se otočí, ale to už se na něj dívá i býk. Naštěstí krávy utekly, když jsem na ně chrstl vodu, i když myslivec by těžko utekl. Měl jsem býka držet a chválit, otec by ho asi sotva udržel, ale poslechl mě, když jsem mu vyhrožoval. – Myslivec se schoval v lese za stromem a pozoroval; když se pak stádo zase páslo, přišel na kraj lesa, kde jsem stál, a zeptal se mě, čí jsem a jak se jmenuji. Podíval se na mě podivně, ušklíbl se, poděkoval mi za ochranu a odešel do lesa. – Poté jsem ho viděl ještě mnohokrát, ale už jsem s ním nepromluvil ani slovo, jen když šel kolem a pozdravil mě. – Stával na kraji lesa, v zimě obcházel řeku a celou zimu a celé jaro chodil do vesnice. Na svatého Jana ráno, když jste šli domů a já jsem ho pomáhal otci vyhánět, jsem ho viděl přicházet přes louku k mostu. Stál tam, kde jsme stáli my, a ohlížel se, ale pak sešel z mostu, zašel do křoví a já viděl, jak vzal věnec, který byl zapíchnutý na vrbě, a zastrčil si ho za kabát. – Před chvílí jsem ho viděl jít dolů k lesu, nevím, co to je, ale když ho vidím, mám strach.“

„A opravdu jsi s ním nikdy nemluvila?“ – „Jak na začátku, už ani slovo,“ ujistila se Bára. – „Ale máš ho přece ráda, ne?“ „Ne. Elška se vyptávala dál. – „Mám ho ráda – jako každého dobrého člověka, který se ke mně nechová nespravedlivě.“

„Ty nevíš, jestli je dobrý, když jsi s ním nemluvila?“ „Ne,“ odpověděla Bára. – „Určitě není zlý, ani mu to není vidět na očích.“ – „Takže ho máš ráda?“ Elsie se zeptala. – „Ve vesnici jsou hezčí kluci, ale kdybych měla říct pravdu, řeknu, že žádný se mi nelíbí tolik jako on. – Často se mi o něm zdá!“ – „Na co člověk myslí, o tom sní.“ – „Ne vždycky, sny jsou také od Boha.“ – „Řekni mi upřímně, kdyby ti myslivec řekl: ‚Báro, vezmu si tě,‘ dala bys mu své slovo?“ – „Jak to mluvíš, Elško, on si na mě nikdy nevzpomene, ani aby si mě vzal – to jsou jen plané sny a řeči – zapomeň na to.“ – „Hó, hó, Plavče, kam jdeš. – Lišaji, kam se díváš – copak nevidíš Plavce na břehu!“ Bára vyrazila řeč, vyskočila z měkkého podpaží a byla by mezitím obrátila krávu. – Později, kdykoli chtěla začít o myslivci, Bára vždycky uhnula a začala Hynkem; věděla, že vzpomínka Elšku od jakéhokoli tématu odvrátí.

Správce se za pár dní vrátil na faru; nic ho neodradilo. Přicházel však ve dne. – Leckomu hrozilo, že se do oken podívá mrtvá tvář. – Lidé byli tak vyděšení, že se večer nikdo, kromě nejodvážnějších mužů, neodvážil překročit práh. Litovali svých hříchů, obětovali modlitby za duše v očistci, zkrátka strach ze smrti je dohnal k pokání. – Farář sice ve svém kázání mluvil proti pověrám a bludům, ale bylo to všechno k ničemu.

Správce se sice nezpovídal, ale byl tak vyděšený, že zbledl, a kdyby ho nepokoušela touha po krásné nevěstě a bohatém věnu, už by ho na faře nikdo neviděl. Chtěl mít tedy co nejdříve jistotu; promluvil s Pepinkou a s farářem a maje jejich ujištění, rozhodl se promluvit i s Eliškou, aby mohl svatbu slavit hned po žních. – Řekl Elišce, že správce přijde příštího dne, a přikázal jí, aby byla moudrá a poslouchala rozum. – Eliška plakala a prosila tetu, aby ji nenutila do té příšery, ale Pepinka se na ni velmi zlobila; správce ji sice nekáral jako sestru, ale vytýkal jí nevděk a nerozum. – Z Prahy nepřicházel žádný dopis, ani žádné zprávy; Elška nevěděla, co má dělat. – Radila se s Bárou, utěšovala ji, poštvala proti správci, ale to všechno nepomohlo.

Přišel druhý den, den, kdy domnělá smrt neděsila, – správce přišel oblečený, k námluvám vystrojený, – slečna Pepinka od rána vařila a pekla, aby hosta co nejlépe uctila, a víno přišlo na stůl, aby slavný den posvětilo. Když došlo na řeč, vyslovila Elška přání, aby správce přišel za týden na kus řeči; doufala, že do té doby dostane zprávu z Prahy. – Správci se odpověď bláznivé a chladné nevěsty nelíbila; viděl, ţe to není správné, ale co měl dělat, mlčel a doufal ve svou podporovatelku, pannu Pepinku. – Navzdory své mrzutosti si užíval jídla a pití, jak se patří, a tváře mu jen hořely. Ten den měl na sobě modrý frak, a tak mu to slušelo ještě víc. – Blížil se večer a správce chtěl jít domů, ale pan farář ho ještě nepustil – a po hodině, když chtěl zase odejít, řekl pan farář: „Jen ještě chvíli počkejte, Vlček vás půjde vyprovodit, a možná i ten chlapeček, protože se může stát, že v našem lese je vůz.“ A tak se pan farář vrátil domů.

Pan správce jako by ho polil studenou vodou, už se mu to nelíbilo a nejraději by byl doma na posteli. Ale vlk už měl trochu v hlavě, chlapec se při nalévání napil a pomyslel si: „To není každý den,“ a tak se jim nechtělo jít, dokud nebylo po desáté hodině. – A pak se vydali na cestu. Správce, vystřízlivělý strachem, si všiml, že oba jeho průvodci jsou ochromeni; šněrovali nahoru a dolů po cestě. Nebylo s nimi řeči a správce byl ve smrtelné křeči, i když stále doufal, že ten den duch nepřijde. – Ach, tak se na ten den těšil, všechno měl vymyšlené a všechno se mu sešlo.

Noc byla dost jasná, viděli od vesnice až k lesu, pocestní nebyli daleko, když tu náhle se z lesa vynořila vysoká bílá postava, nebo se jim to tak alespoň zdálo, a šla přímo k nim. – Správce vykřikl a svalil se na zem jako špalek; kostelník v mžiku vystřízlivěl a dal se na útěk, jen pacholek stál jako sloup; když však postava bílou rukou odhrnula závoj a ukázala mu tvář mrtvého člověka a vycenila na něj zuby, vstaly mu vlasy hrůzou na hlavě, přemohla ho hrůza a klesl vedle správce na kolena. – Postava si ho však nevšímala, silnou rukou zvedla správce ze země a dutým hlasem mu foukla do uší: „Jestli se ještě jednou ukážeš na faře jako ženich, bude po tobě veta!“

• To dořekla a dlouhým, pomalým krokem se vydala směrem k vesnici.

Mezitím Vlček udýchaně běžel do vsi, zastihl ponocného; a půl vsi se rozkřiklo. – Ti otrlejší z nich vyšli a vzali si kyje a cepy; kostelník musel jít na faru pro něco svatého. – Odvedli ho doprostřed a vydali se na cestu do lesa. Hned u vsi uviděli bílou postavu, která pomalu kráčela ne směrem ke vsi, ale bokem ke kostelíku. Chvíli stáli na místě, ale pak s divokým křikem všichni v jednom šiku následovali bílou postavu, která, když je uviděla, zrychlila krok. – Náhle se však také dala do běhu, směrem k řece, a na mostě jim zmizela z dohledu. – A oni ji následovali, majíce více odvahy. „Tady leží něco bílého!“ křičeli. – Kostelník udělal křížek přes most, a když neslyšeli žádnou odpověď na volání „Chvalte každého dobrého ducha Páně“, jeden ze sedláků přišel blíž a uviděl, že tam leží jen šátek. – Odnesli ji do vesnice, ale cestou s sebou vzali polomrtvého správce, kterého pastýř musel téměř nést. Farář ještě nespal a ochotně jim otevřel dveře. – Prohlédli si, co našli, a všichni zůstali jako spadlí z mraků. – Byla to dvě bílá prostěradla a hnědá vlněná látka s červeným lemem. – Poznali tu sukni: „To je Divá Bára!“ volali všichni. „Zatraceně!“ zakleli někteří. „To je opravdový drak!“ nadávali jiní, ale nejhorší byli kostelník a kostelnice, kteří šli kolem. – Jediný Pacholek se smál a říkal: „Já bych se víc bál smrti, než že je Bára ve strašidle, vždyť je to zatracená ženská!“

Vtom přišla do společnosti i děvečka Pepinka; hluk a rachot ji vyvedly z komory, kde odpočívala na lůžku. – Byla zahalena do šátku a na hlavě měla žlutou prošívanou kominickou čepici (noční čepici); vždycky musela nosit něco žlutého. „Proboha, lidičky, co se děje?“ „Co se děje?“ zeptala se. Zeptala se vyděšeně. – Z několika úst zaslechla neslýchanou událost. – „Ach, zlá, nevděčná holka!“ Pepinka vykřikla plná zděšení. „No, počkejte, ona se to ode mě dozví a já jí vyložím evangelium; kde je?“ – „Kdo ví, zmizela uprostřed mostu, jako by se pod ní propadla země.“ „To je pravda,“ odpověděl Pepíček. – „Třeba skočila do vody?“ řekl farář. – „Neslyšeli jsme ţádné žbluňknutí, ani jsme nikoho ve vodě neviděli; ale co je to, pane, takové divoké dítě, které se dokáţe udělat neviditelným; je ve vodě jako v ohni, ve vzduchu jako na zemi, všude stejně,“ řekl soused.

„Nevěřte takovým pohádkám, lidé,“ řekl farář. „Bára je statečná holka a udělala neplechu, to je všechno, a musí za to dostat vynadáno. Zítra musí přijít ke mně.“

„Přísně pokárat, důstojný pane,“ řekl správce a třásl se hněvem a strach mu lámal v kostech, „přísně, to je trest hodný trestu, mít celou vesnici za blázny.“ – „Nebylo to tak zlé, milý pane,“ řekli sedláci, „to jenom ženy se bály!“ „To je pravda,“ odpověděli sedláci. – „Moje ubohá žena to zastínila, to je neodpustitelná špatnost,“ sténal Vlček a nepočítal se strachem jako sedláci. – Slečna Pepinka z toho měla takovou radost, že by byla Báře hned odpustila. – Ale Pacholek ji zase škádlil: „Co bych zapíral, opravdu jsem se bál, i když se hned tak nebojím, – a báli jsme se všichni. Vy, pane kostelníku, sotva jste došel domů, a ctihodný správce padl k zemi jako podťatý. – Když na mě vycenila zuby, pomyslel jsem si vskutku, to je smrt – není divu, měl jsem hlavu trochu pod pokličkou – a čekal jsem, ţe mě chytí za pačesy, ale ona popadla urozeného pána, zvedla ho do výše a křičela mu do uší: „Jestli se ještě jednou ukážeš na faře jako ženich, bude po tobě veta!“ A tak jsem se na ni podíval. – Pacholek chtěl ukázat, jak ho Bára popadla, ale správce uhnul a jeho tvář zrudla do fialova. – To paní Pepinku strašně urazilo, ale sedláci Báře odpustili její hanbu za to, co udělala správci. – Celé jednání se odložilo na ráno, správce zůstal na faře, ale za svítání už byl za hranicí.

Když se ráno Elška dozvěděla, co si Bára dovolila pro ni udělat, prosila strýce a Pepinku, aby jí odpustili, že to udělala jen kvůli ní, aby správce zprostili viny. – Slečna Pepinka od plánu neupustila, a že Bára správce tak zneuctila, se nedalo jen tak odpustit. – „A jestli si pana správce nevezmeš, nedostaneš ode mne ani nitku,“ pohrozila Elšce, ale ta jen pokrčila rameny. – Vikář nebyl tak svéhlavý, nechtěl Báře vynadat, ale úplně odpustit, to by sám od sebe nedokázal. Elška by ráda šla za Bárou, ale nesměla.

Jakub, nevědouc o prorokových předpovědích o spánku své dívky, vzal ráno jako obvykle trubku a šel svolat stádo. – Ale kupodivu, jako by všechen dobytek v noci usnul nebo všechny děvy usnuly, brána se neotevřela. Šel tedy až k samým stavením a zatroubil na trubku, aby mrtvé z hrobu přivolal; krávy zařvaly, ale nikdo je nepustil. – Děvky přišly a řekly: „Nevyženeš, Jákobe, vyženeš jiného!“ Jákob se na ně podíval a řekl: „Nevyženeš, Jákobe!

• „Co je to?“ pomyslel si Jákob a šel k rychtáři. Šel za pastýřem a šel za pastýřem. „My proti tobě nic nemáme, ale tvoje Bára je divoká a sedláci se jí bojí, že je okouzlí.“ „A co?“ zeptal se. – „Už se někdy stalo, že by se stádu něco stalo?“ „Ano,“ odpověděl Bára. – „Nestalo, ale Báře by se to mohlo vymstít.“ – „Nechte mé děvečky na pokoji,“ řekl Jakub rozzlobeně, „jestli mě chcete mít ve svých službách, budu vám sloužit, jestli ne, nu, svět je široký – Bůh nás neopustí.“ – „To by nepomohlo.“
• „Tak si do pastýřské chýše strčte, koho chcete, a buďte tam, sbohem!“ – Snad nikdy Jakub tolik nemluvil a nikdy se tolik nerozčiloval jako tehdy. – Vrátil se domů. Šel odvázat Lišaje, nechal bučet krávu a býka, které měl na starosti, a šel na faru. – Před farářem stála Bára. „Ty jsi strašila?“ zeptal se farář. „To jsem udělala, velebný pane,“ řekla Bára nebojácně. – „A proč?“ – „Věděla jsem, že správce je strašidlo. Chtěla jsem toho správce zastrašit, aby netrápil slečnu Elšku, ta ho nemůže vystát a umřela by, kdyby si ho musela vzít.“ – „Nezapomeň nikdy nehasit, co tě nepálí, to by se vyřešilo i bez tebe. Jak jsi mohl zmizet z mostu?“

„Velmi dobře, můj pane; odhodila jsem plachtu a šaty, skočila do řeky a chvíli plula pod vodou, a tak mě nikdo neviděl.“

„Plavala pod vodou!“ řekl farář, „to je ale děvče! A v noci! – Kdo tě to naučil!“ – Farářův údiv připadal Báře skoro směšný. „Můj pane, otec mě naučil, jak se pohybovat, a já jsem se to naučila sama. Znám každý kámen v řece, kterého bych se měla bát.“ „A co?“ zeptal se farář. – Farář Báru ještě jednou dlouze napomenul a pak ji poslal do kněžiště, aby tam čekala na rozsudek. Farář se poradil s rychtářem, strážníky a mistrem a ti rozhodli, že když Bára udělala takové obecné pohoršení a dovolila si tolik, aby byla veřejně potrestána, má být na celou jednu noc zavřena do kostnice za hřbitovem. Všem se to zdálo jako hrozný trest, ale jestli je tak troufalá, že se ničeho a nikoho nebojí, ať pozná, co je to bát se.

Slečně Pepince se rozsudek nelíbil, Elška byla zděšena a každá žena se třásla hrůzou z trestu; – i kostelnice si mohla Báru odpustit a myslela si, že bude dostatečně potrestána pouhou návštěvou. Jen Báru samotnou to nedojalo – víc ji trápilo, že jejího otce vyhnali ze vsi. – Už slyšela, co se mu stalo. – Když jí farář řekl, kde bude příští noc spát, vyslechla si vše docela klidně, ale pak políbila knězi ruku a řekla: „Co na tom, že spím tady nebo tam, mně se spí dobře i na kameni; horší je to s otcem, kde bude, když mu vzali službu. A můj otec nebude žít bez svého stáda, jak je zvyklý žít – zemře pro mě. Nějak to, můj pane, zprostředkuj.“

Všichni se divili, kde se v dívce vzala ta neohroženost, – a tady přece věřili, že není sama sebou a že není Bára jako každý jiný člověk. – „Ona si ten hřebínek sundá, ale až večer,“ mysleli si mnozí, ale mýlili se. Bára byla smutná jen tak dlouho, dokud se nedozvěděla, že sedláci vrátili Jakubovi jeho pastýřství, které mu farář zprostředkoval tím, že mu dal své stádo.

Po obědě, když pan farář podřimoval a slečna Pepinka po nočním hluku také trochu nadávala, vykradla se Elška ze světnice dolů k Báře. – „No, buď klidná,“ utěšovala ji Bára, „jen jestli ten cvrček zase nepřijde, a to by musel přijít člověk beze cti, ostatní bude v pořádku.“

• „Ale ty, chudáčku, dneska v kostnici, ach bože, já nebudu mít klid.“ „A co ty?“ zeptala se Bára. – „Z toho si taky nic nedělej, u samotného hřbitova jsem nejednou spal a mám ho před očima celou noc i den.
• Prosím tě, řekni otci, aby si o mě nedělal starosti, a Lišaje v noci přivaž, aby za mnou nechodil. – Zítra ti povím, co všechno se tu dělo a jak jsem rozesmál správce. Doufám, že se vám pan Hynek brzy ozve. Ale až ty, Elško, odejdeš, nenecháš mě tady?“ Bára se smutně zeptala. Ale Elška jí stiskla ruku a zašeptala: „Jsme manželé!“ Bára se usmála. – Tiše odešla – a Bára si zpívala a byla klidná.

Když už bylo dávno po setmění, přišli kostelník a kostelnice, aby Báru odvedli na hřbitov. Panna Pepinka na ni mrkla, aby faráře poprosila, a chtěla za ni pronést dobré slovo, ale Bára nechtěla rozumět, a když farář sám řekl, že by snad trest mohl být prominut, pohodila vzdorovitě hlavou a řekla: „Když myslíte, že jsem hodna trestu, tak ho přijmu!“ A odešla s muži. – Otevřeli malou komůrku, kde byly uloženy kosti a myrha, popřáli jí „Bůh tě tu chraň“ a odešli domů. – Z komůrky bylo malé okénko s palmou, kterým bylo vidět do údolí a do lesa. – Bára stála u toho malého okénka a dlouho, dlouho se dívala ven.

• V hlavě se jí musely honit smutné myšlenky, protože z krásného oka na hnědou tvářičku padala slza za slzou.
• Měsíc stoupal výš, jedno světlo za druhým zhasínalo a koleda byla tišší a tišší; nad hroby ležely stíny vysokých jedlí, které stály u zdi, a nad údolím se vznášely lehké mlhy.
• Jen štěkot a vytí psů rušilo noční ticho.“ – Bára se dívala na matčin hrob, vzpomínala na své osamělé mládí, na nenávist a opovržení lidí a poprvé pocítila tíhu toho všeho, poprvé ji napadla myšlenka: Kéž bych tu mohla ležet, maminko, vedle tebe! – Myšlenka plodila myšlenku, jedna představa střídala druhou – v duchu objímala krásnou Elšku a na lesní cestě si vykouzlila představu vysokého ramenatého muže s energickou tváří v loveckém oděvu. – Nakonec se však od okna odvrátila, mlčky zavrtěla hlavou, zakryla si obličej rukama a s hlubokým povzdechem klesla k zemi. Plakala a modlila se.“ – Mírná se konečně zvedla ze země a chystala se ulehnout na májku, když vtom se u okna ozval štěkot psa a hrubý hlas: „Báro, spíš?“ – Byl to Jakub a Lišaj. – „Nespím, tatínku, ale hned usnu, proč jste sem přišli? Já se nebojím.“ – „Tak tedy, děvče, spi, já budu spát tady, vždyť je teplá noc!“ A otec si lehl s Lišajkou pod okno. – Spali tvrdě až do rána.

Ráno, když se začalo rozednívat, přišel lesem muž v loveckém oděvu; Jakub ho někdy viděl chodit po lese a po údolí; – ale nevěděl, kdo to je. zeptal se lovce, kdy k němu dorazí. – „Aj, pane, zavřeli mi tady na noc děvče, a to mě nenechalo doma.“ „Aha,“ odpověděl myslivec. – „Bara? – Co se stalo?“ Myslivec se udiveně zeptal. – Jakub vše stručně vypověděl. – Myslivec zaklel, pak strhl z ramene rukojeť, pověsil ji na strom, hbitě se vyškrábal přes zeď hřbitova, silnou paží vypáčil dveře kostnice a postavil se před Báru, kterou probudil hrom. Když před sebou uviděla myslivce, myslela si, že je stále ve snu, – ale když uslyšela jeho hlas, divila se, jak se tam dostal, a nemohla mu ani s rozpaky poděkovat na pozdrav. – „Nediv se, Báro, ţe jsem se sem tak vloudil; jdu kolem, vidím tvého otce, slyším, co se s tebou stalo; to, ţe jsi tady, mě rozzlobilo. – Pojď pryč z toho umrlčího místa,“ pobídl ji myslivec a vzal Báru za ruku.

• „Tak ne, pane, já tu zůstanu, dokud si pro mě nepřijdou – řeknou, že jsem utekla. Vždyť mi tady nebylo tak zle,“ řekla neochotně Bára a jemně sundala ruku z myslivcovy.

„Tak já zavolám tatínka a zůstaneme tu oba,“ řekl myslivec a zavolal přes plot na Jakuba. Jakub tedy také přelezl plot a šel za Bárou, a Lišaj nevěděl, co má dělat z radosti, když Báru zase uviděl. – Myslivec si sedl na seno, Bára si hrála s Lišajem, ale viděla, že se na ni myslivec nevyhnutelně dívá; zrudla a zbledla a srdce jí tlouklo silněji než v noci, kdy byla prasátkem v kostnici.

„A není ve vesnici kromě otce nikdo, kdo by se tu o tebe postaral?“ zeptal se po chvíli myslivec. – „Kromě Elšky a otce nikdo; otec přišel, Elška přijít nemůže a nikdo jiný mě nemá tak rád. – A ty, ty jsi?“ Řekla a podívala se psovi do očí. – „A každý se bojí přiblížit se v noci ke hřbitovu,“ dodala, „divím se tvé odvaze, stejně jako jsem se divila tvé síle. Vždycky jsem o tobě vyprávěl matce,“ řekl myslivec. – „Máte, pane, ještě matku?“ „Ano,“ odpověděl myslivec. „Ano, starou matku; – bydlíme spolu vysoko na kopci, tři čtvrtě hodiny cesty odtud, v lese – v myslivně. Já jsem lovec. Moje matka si přeje dceru; ráda by mě viděla šťastného. Nikde jsem nenašel ženu, jakou bych si přál, když jsem tě viděl. – Nejsem přítel dlouhých řečí, Báro; – miloval jsem tě, co jsem tě viděl, – poznal jsem tě, i když jsem s tebou nemluvil, – a jestli jsem ti nic neřekl, tak proto, že jsem se neodvážil vzít tě za slovo. Teď už víš všechno; řekni mi, jestli se ti líbím a jestli chceš být mou ženou. Ve Vestci teď být nemůžeš; vezmi si, co máš, a ihned se s mým otcem vydej do lesa, kde tě lidé budou mít rádi.“ – Myslivec nevěděl, jak si to má vyložit, ale chtěl znát pravdu, i když hořkou, a tak se Báry ještě jednou zeptal, jestli chce být jeho ženou. – Vtom se dívka rozplakala a plakala: „Bože, je to pravda, že mě miluješ?“ – Lovec jí vydal svědectví ústy i rukou a ona mu pak vyznala svou dlouholetou lásku. – Vyšli ven, přišli k Jakubovi a myslivec řekl: „Znáš mě, otče, víš, že už dávno umím zaopatřit ženu. Ale žádná se mi nelíbila, dokud jsem nespatřil tvou dceru a nezamiloval se do ní. Právě jsme se dohodli, dej nám své požehnání. Možná to bylo na hřbitově, ale Bůh je všude.“ „To je pravda,“ řekl jsem. – Jakub se neptal co a jak, jen když byla Bára spokojená, požehnal jim a pak se dohodli. – Jak se kostelník divil, když po klekání přišel pro Báru a našel ji v kostnici ve společnosti jejího otce a ženicha, kterého myslivec hned převzal.

Ještě větší údiv zavládl na faře a v celé vesnici. Lidé si mysleli, bůhví jak by Báru zkrotili, jak by ji ponížili, – a ona se vrátila jako nevěsta, a ještě k tomu s takovým mužem. – Nemohli ani uvěřit, že je možné, aby se divoká Bára někomu tak zalíbila, – a stalo se. – „Ta má z pekla štěstí!“ říkala děvčata. – Elška byla opravdu šťastná, když jí Bára přivedla ženicha. „Vidíš, Bůh se ti odvděčil za službu, kterou jsi mi prokázala a o kterou ses tolik snažila. – Věděla jsem, že si najdeš muže, který tě bude mít rád. – Jen ji dobře miluj, ona si to zaslouží,“ obrátila se hodná dívka k lovci a podala mu ruku, kterou jí srdečně stiskl. – Myslivec by byl nejraději Báru hned odvedl s sebou, ale tak rychle to nešlo, a slečna Pepinka nechtěla Báře dovolit, aby odešla před svatbou; raději prý udělá všechna tři oznámení najednou, když je ženich netrpělivý. Ani Jakub se nemohl od pastýřky hned tak odtrhnout. – Když však druhého dne přišel z Prahy dopis, v němž paní teta sdělovala, že by Elsince dala celé své jmění, ale jen pod záminkou, aby si vzala mladého lékaře, který ji vyléčil; ať se pan farář zeptá, chce-li, či nechce, – když kromě toho bylo přiloženo psaní pro Elsinku, plné nejvroucnějších nadějí na brzké shledání, tu už Bára neměla žádných přání.

Před svatbou se s ní všichni smířili, i kostelnice jí přála štěstí a dala jí lístek od Josefa. Eliška ho Báře přečetla, a tu se dozvěděla, co Eliška dávno věděla, že ji Josífek miluje, jen kvůli ní nechce být knězem, ale až se ožení, rád splní přání rodičů. Za týden slečna Pepinka uspořádala Báře svatbu a stará myslivkyně také přišla a odvedla si dceru, na kterou se dlouho těšila, do lesa. Jakub šel s nimi.

Když myslivec provedl svou mladou ženu po stavení a zavedl ji do pokojíku, kde byla jeho postel, sundal z ní suchý věnec, který už visel. – „Znáš ho?“ Bára se zeptala. Bára se usmála. – „A na koho jsi myslela, když jsi ho házela do vody?“ „Na koho?“ zeptala se. Lovec se zeptal a přivinul si ji k srdci. – Bára neodpověděla, ale objala ho a s milým úsměvem k němu pozvedla ty oči, které lidé nazývali baňaté, ale myslivec je považoval za nejkrásnější na celém širém světě.