V příběhu „Opičí tlapka“ dostane rodina Whiteových od vojáka kouzelnou opičí tlapku. Tlapka splní tři přání, ale každé přání má nepředvídatelné následky. Když si přejí, aby se jejich zemřelý syn vrátil k životu, čelí děsivému zvratu osudu. Příběh se zabývá tématy osudu, chamtivosti a důsledky manipulace s nadpřirozenem. Audiokniha zdarma pro vás!
Venku byla chladná a vlhká noc, ale v malém salónku Laburnamovy vily byly zatažené žaluzie a oheň jasně hořel. Otec a syn hráli šachy, přičemž ten první, který měl o hře představy zahrnující radikální změny, uváděl svého krále do tak ostrého a zbytečného nebezpečí, že to dokonce vyvolalo komentář bělovlasé staré dámy, která poklidně pletla u krbu.
„Sledujte ten vítr,“ řekl pan White, který, když viděl osudovou chybu, když už bylo pozdě, si přátelsky přál, aby ji jeho syn neviděl.
„Poslouchám,“ řekl ten a zachmuřeně si prohlížel prkno, když k němu natáhl ruku. „Šach.“
„Těžko bych si myslel, že dneska přijde,“ řekl otec s rukou nataženou nad deskou.
„Kamaráde,“ odpověděl syn.
„To je to nejhorší na životě tak daleko,“ vyhrkl pan White s náhlou a nečekanou prudkostí, „ze všech zvířecích, bahnitých, odlehlých míst k životu je tohle to nejhorší. Cesta je bažina a silnice je potok. Nevím, na co lidi myslí. Asi si myslí, že když jsou na téhle silnici pronajaté jen dva domy, že to nevadí.“
„Nevadí, drahý,“ řekla jeho žena konejšivě, „třeba vyhraješ příště.“
Pan White prudce vzhlédl, právě včas, aby zachytil vědoucí pohled mezi matkou a synem. Slova mu odumřela na rtech a v řídkém šedivém plnovousu skryl provinilý úsměv.
„Tady je,“ řekl Herbert White, když se hlasitě ozvalo bouchnutí branky a těžké kroky se blížily ke dveřím.
Starý muž pohostinně vstal, otevřel dveře a slyšel, jak se s nově příchozím utěšuje. Nově příchozí si také kondoloval, takže paní Whiteová řekla: „Tut, tut!“ a jemně si odkašlala, když do místnosti vstoupil její manžel následovaný vysokým, podsaditým mužem s korálkovýma očima a rubínovou vizáží.
„Seržant major Morris,“ řekl a představil ho.
Seržant-major si potřásl rukou, zaujal nabízené místo u krbu a spokojeně sledoval, jak jeho hostitel vytahuje whisky a číše a staví na oheň malý měděný kotlík.
Po třetí skleničce se mu rozjasnily oči a začal mluvit; malý rodinný kruh si s dychtivým zájmem prohlížel tohoto návštěvníka z dalekých krajů, který v křesle pokrčil široká ramena a vyprávěl o divokých scénách a statečných činech, o válkách, pohromách a cizích národech.
„Dvacet jedna let,“ řekl pan White a kývl na svou ženu a syna. „Když odcházel, byl ještě mladíkem ve skladišti. Teď se na něj podívejte.“
„Nevypadá, že by si odnesl nějakou velkou újmu,“ řekla zdvořile paní Whiteová.
„Já bych se taky rád podíval do Indie,“ řekl starý muž, „jen se tam trochu porozhlédnout, víte.“
„Lepší bude, když budete tam, kde jste,“ zavrtěl hlavou seržant-major. Odložil prázdnou sklenici, tiše si povzdechl a znovu s ní zatřásl.
„Rád bych se podíval na ty staré chrámy, fakíry a kejklíře,“ řekl stařec. „Co jsi mi to tuhle začal vyprávět o opičí tlapě nebo o něčem takovém, Morrisi?“
„Nic,“ řekl voják spěšně. „Alespoň nic, co by stálo za to slyšet.“
„Opičí tlapa?“ zeptala se paní Whiteová zvědavě.
„No, možná je to jen něco, co by se dalo nazvat magií,“ řekl seržant-major bez okolků.
Jeho tři posluchači se dychtivě naklonili dopředu. Návštěvník si roztržitě přiložil prázdnou sklenici ke rtům a pak ji zase odložil. Jeho hostitel mu ji naplnil.
„Na pohled,“ řekl seržant-major a zašmátral v kapse, „je to jen obyčejná tlapka, vysušená na mumii.“
Vytáhl něco z kapsy a nabídl to. Paní Whiteová s úšklebkem couvla, ale její syn si to vzal a zvědavě si to prohlížel.
„A co je na tom zvláštního?“ zeptal se pan White, když si to od syna vzal, a když si to prohlédl, položil to na stůl.
„Byl očarován starým fakírem,“ řekl seržantmajor, „velmi svatým mužem. Chtěl ukázat, že osud řídí lidské životy a že ti, kdo do něj zasahují, tak činí ke svému smutku. Zaklel ji tak, že každý ze tří různých lidí si z ní mohl splnit tři přání.“
Jeho způsob vyjadřování byl tak působivý, že si jeho posluchači uvědomovali, že je lehký smích poněkud rve.
„No, a proč nemáte tři, pane?“ zeptal se Herbert White chytře.
Voják si ho prohlížel způsobem, jakým se střední věk obvykle dívá na opovážlivé mládí. „Mám,“ řekl tiše a jeho skvrnitá tvář zbělela.
„A opravdu se vám ta tři přání splnila?“ zeptala se paní Whiteová.
„Splnilo,“ řekl seržant-major a sklenička mu ťukla o silné zuby.
„A přál si ještě někdo?“ trvala na svém stará paní.
„Prvnímu muži se tři přání splnila. Ano,“ zněla odpověď, „nevím, jaká byla ta první dvě, ale to třetí bylo o smrti. Tak jsem dostal tlapku.“
Jeho tón byl tak vážný, že na skupinu padlo ticho.
„Jestli se ti splnila tři přání, tak už ti to není nic platné, Morrisi,“ řekl nakonec stařec. „Proč si je necháváš?“
Voják zavrtěl hlavou. „Asi pro fantazii,“ řekl pomalu. „Měl jsem sice v úmyslu ji prodat, ale asi to neudělám. Už tak způsobila dost neplechy. Kromě toho ho lidé nechtějí kupovat. Myslí si, že je to pohádka; někteří z nich, a ti, kteří si o tom něco myslí, to chtějí nejdřív vyzkoušet a pak mi zaplatit.“
„Kdybys mohl mít další tři přání,“ řekl stařec a upřeně si ho prohlížel, „chtěl bys je mít?“
„To nevím,“ řekl ten druhý. „Já nevím.“
Vzal tlapku, svěsil ji mezi ukazováček a palec a náhle ji hodil do ohně. White se s lehkým výkřikem sklonil a vytrhl mu ji.
„Raději ji nechte shořet,“ řekl voják slavnostně.
„Jestli ji nechceš, Morrisi,“ řekl druhý, „tak mi ji dej.“
„Nedám,“ řekl jeho přítel zarputile. „Hodil jsem to do ohně. Jestli si ji necháš, nevyčítej mi, co se stane. Hoď ji znovu do ohně jako rozumný člověk.“
Druhý zavrtěl hlavou a pozorně si svůj nový majetek prohlédl. „Jak to děláš?“ zeptal se.
„Držte ji v pravé ruce a nahlas si ji přejte,“ řekl seržant-major, „ale upozorňuji vás na následky.“
„To zní jako z Arabských nocí,“ řekla paní Whiteová, vstala a začala chystat večeři. „Nemyslíš, že by sis mohl přát čtyři páry rukou pro mě?“
Její manžel vytáhl z kapsy talisman a pak se všichni tři rozesmáli, když ho seržant-major s poplašným výrazem ve tváři chytil za paži.
„Když už si musíš něco přát,“ řekl drsně, „přej si něco rozumného.“
Pan White ji hodil zpátky do kapsy, postavil židle a pokynul příteli ke stolu. Při práci na večeři se na talisman částečně zapomnělo a poté všichni tři seděli a zaujatě poslouchali druhý díl vojákových dobrodružství v Indii.
„Jestli ta historka o opičí tlapě není pravdivější než ty, které nám vyprávěl,“ řekl Herbert, když se za jejich hostem zavřely dveře právě včas, aby stihl poslední vlak, „tak z toho moc nevytěžíme.“
„Dal jsi mu za to něco, otče?“ zeptala se paní Whiteová a pozorně si svého muže prohlížela.
„Drobnost,“ řekl a mírně se vybarvil. „Nechtěl to, ale donutil jsem ho, aby si to vzal. A on na mě zase naléhal, abych to vyhodil.“
„Pravděpodobně,“ řekl Herbert s předstíraným zděšením. „Proč, vždyť budeme bohatí, slavní a šťastní. Přej si být císařem, otče, pro začátek; pak nemůžeš být henpecked.“
Vrhl se kolem stolu, pronásledován zlomyslnou paní Whiteovou vyzbrojenou antimakasarem.
Pan White vytáhl z kapsy tlapu a pochybovačně si ji prohlížel. „Nevím, co si přát, a to je fakt,“ řekl pomalu. „Zdá se mi, že mám všechno, co chci.“
„Kdybys jen vyklidil dům, byl bys docela šťastný, viď?“ řekl Herbert a položil mu ruku na rameno. „Tak si přej dvě stě liber, to by stačilo.“
Otec se zahanbeně usmál nad svou vlastní důvěřivostí a podržel talisman, zatímco jeho syn s vážnou tváří, poněkud zkalenou mrknutím na matku, usedl ke klavíru a udeřil několik působivých akordů.
„Přeji si dvě stě liber,“ řekl stařec zřetelně.
Slova přivítal jemný rachot z klavíru, přerušený starcovým rozechvělým výkřikem. Jeho žena a syn se k němu rozběhli.
„Hýbalo se to,“ vykřikl a s odporem pohlédl na předmět, který ležel na podlaze.
„Jak jsem si přál, kroutilo se mi to v ruce jako had.“
„No, já ty peníze nevidím,“ řekl jeho syn, když je zvedl a položil na stůl, „a vsadím se, že je nikdy neuvidím.“
„To musela být tvoje fantazie, otče,“ řekla jeho žena a znepokojeně si ho prohlížela.
Zavrtěl hlavou. „Ale to nevadí, nic se nestalo, ale stejně mě to šokovalo.“
Znovu se posadili k ohni, zatímco oba muži dopíjeli dýmky. Venku foukal vítr silněji než jindy a stařec nervózně vyrazil ze sebe, když se nahoře ozvalo bouchnutí dveří. Na všechny tři dolehlo nezvyklé a skličující ticho, které trvalo, dokud se staří manželé nezvedli, aby se uložili k nočnímu spánku.
„Očekávám, že najdete peníze svázané ve velkém pytli uprostřed postele,“ řekl Herbert, když jim popřál dobrou noc, „a něco strašlivého, co dřepí nahoře na skříni a pozoruje vás, jak si ukládáte do kapes svůj neblahý zisk.“
Seděl sám ve tmě, díval se do skomírajícího ohně a viděl v něm tváře. Poslední tvář byla tak strašná a tak similská, že na ni hleděl v úžasu. Stala se tak živou, že s lehkým znepokojivým smíchem nahmatal na stole sklenici s trochou vody, aby ji polil. Rukou uchopil opičí tlapu, s malým zachvěním si otřel ruku o kabát a šel si lehnout.
V záři zimního slunce příštího rána, které proudilo nad stolem u snídaně, se svým obavám zasmál. V místnosti vládla prozaická pospolitost, kterou předchozího večera postrádala, a špinavá, scvrklá tlapka byla položena na příborník s nedbalostí, která nesvědčila o velké víře v její přednosti.
„Předpokládám, že všichni staří vojáci jsou stejní,“ řekla paní Whiteová. „Představa, že posloucháme takové nesmysly! Jak by se v dnešní době mohla plnit přání? A i kdyby mohla, jak by vám mohlo ublížit dvě stě liber, otče?“
„Mohlo by mu spadnout na hlavu z nebe,“ řekl frivolní Herbert.
„Morris říkal, že se to stalo tak přirozeně,“ řekl otec, „že bys to mohl, kdybys chtěl, přičíst náhodě.“
„Tak se do těch peněz nevlamuj, než se vrátím,“ řekl Herbert a vstal od stolu. „Obávám se, že by se z tebe stal podlý a hrabivý člověk a my bychom se tě museli zříci.“
Matka se zasmála, následovala ho ke dveřím, sledovala ho po cestě a po návratu ke stolu se snídaní se velmi radovala na účet manželovy důvěřivosti. To všechno jí nebránilo, aby při pošťákově zaklepání spěchala ke dveřím a aby se poněkud zkratkovitě neodvolávala na vysloužilé seržanty-majory biblických zvyků, když zjistila, že pošta přinesla účet od krejčího.
„Očekávám, že Herbert bude mít ještě nějaké své vtipné poznámky, až se vrátí domů,“ řekla, když seděli u večeře.
„To si troufám říct,“ řekl pan White a nalil si pivo, „ale kvůli tomu všemu se mi ta věc pohnula v ruce, to přísahám.“
„Myslel jste si, že ano,“ řekla stará dáma konejšivě.
„Říkám, že ano,“ odpověděl druhý. „Nebyla to žádná myšlenka, prostě jsem… Co se děje?“
Jeho žena neodpověděla. Sledovala tajemné pohyby muže venku, který nerozhodně pokukoval po domě a zřejmě se snažil rozhodnout, zda do něj vejde. V myšlenkové souvislosti s těmi dvěma sty librami si všimla, že cizinec je dobře oblečený a má na hlavě hedvábný klobouk lesklé novoty. Třikrát se u branky zastavil a pak zase kráčel dál. Počtvrté na ní zůstal stát s rukou, pak ji s náhlou rozhodností rozrazil a vykročil po cestě. Paní Whiteová v téže chvíli založila ruce za sebe, spěšně si rozepnula šňůrky zástěry a odložila tento užitečný kus oděvu pod polštář židle.
Přivedla cizince, který vypadal, že se necítí dobře, do místnosti. Kradmo si ji prohlížel a zaujatě poslouchal, jak se stará paní omlouvá za vzhled místnosti a za manželův kabát, oděv, který si obvykle nechával na zahradu. Pak trpělivě čekala, jak jen jí její pohlaví dovolilo, až se pustí do své záležitosti, ale on zpočátku podivně mlčel.
„Byl jsem požádán, abych zavolal,“ řekl nakonec, sklonil se a vybral si z kalhot kus bavlny. „Přišel jsem od ‚Babči a Megginse‘.“
Stará paní se zarazila. „Děje se něco?“ zeptala se udýchaně. „Stalo se Herbertovi něco? Co se stalo? Co se děje?“
Do hovoru se vložil její manžel. „Tak, tak, matko,“ řekl spěšně. „Posaď se a nedělej ukvapené závěry. Určitě jsi nepřinesl špatné zprávy, pane.“ A zamyšleně se zadíval na druhého.
„Je mi líto…“ začal návštěvník.
„Je zraněný?“ dožadovala se matka divoce.
Návštěvník se souhlasně uklonil. „Těžce zraněný,“ řekl tiše, „ale nic ho nebolí.“ „To je pravda,“ řekl.
„Díky Bohu!“ spínala stará žena ruce. „Díky Bohu za to! Díky…“
Náhle se odmlčela, když jí došel zlověstný význam toho ujištění a v odvrácené tváři druhého spatřila strašlivé potvrzení svých obav. Zalapala po dechu, obrátila se ke svému pomaleji uvažujícímu manželovi a položila mu svou starou třesoucí se ruku. Nastalo dlouhé ticho.
„Zachytily ho stroje,“ řekl nakonec návštěvník tichým hlasem.
„Zachytil ho stroj,“ zopakoval pan White omámeně, „ano.“
Seděl a tupě zíral na okno, vzal manželčinu ruku mezi své a stiskl ji, jak to měl ve zvyku za jejich dávných námluv před téměř čtyřiceti lety.
„Byl jediný, kdo nám zbyl,“ řekl a jemně se obrátil k návštěvníkovi. „Je to těžké.“
Druhý si odkašlal, vstal a pomalu přistoupil k oknu. „Firma si přála, abych vám vyjádřil upřímnou soustrast s vaší velkou ztrátou,“ řekl, aniž by se rozhlédl. „Prosím, abyste pochopil, že jsem jen jejich služebník a pouze plním rozkazy.“
Neozvala se žádná odpověď; tvář staré ženy byla bílá, oči upřené a dech neslyšný; na manželově tváři se objevil výraz, jaký si jeho přítel seržant mohl odnést do své první akce.
„Chtěl jsem říct, že ‚Babča a Meggins‘ se zříkají veškeré odpovědnosti,“ pokračoval druhý. „Nepřipouštějí vůbec žádnou odpovědnost, ale za služby vašeho syna vám chtějí věnovat určitou částku jako kompenzaci.“
Pan White upustil manželčinu ruku, zvedl se na nohy a zděšeně pohlédl na svého návštěvníka. Jeho suché rty zformovaly slova: „Kolik?“
„Dvě stě liber,“ zněla odpověď.
Stařec si neuvědomil manželčin výkřik, slabě se usmál, rozpřáhl ruce jako nevidomý a klesl jako nesmyslná hromádka na podlahu.
Na obrovském novém hřbitově, vzdáleném asi dvě míle, staří lidé pohřbili své mrtvé a vrátili se do domu ponořeného do stínu a ticha. Všechno skončilo tak rychle, že si to zprvu sotva uvědomovali a zůstávali v očekávání, jako by se mělo stát ještě něco dalšího – něco, co mělo odlehčit toto břemeno, příliš těžké na to, aby ho stará srdce unesla.
Ale dny plynuly a očekávání vystřídala rezignace – beznadějná rezignace staré, někdy nesprávně nazývané apatie. Někdy spolu sotva prohodili slovo, protože teď už si neměli o čem povídat a jejich dny byly dlouhé až únavné.
Bylo to asi po týdnu, kdy se stařec v noci náhle probudil, natáhl ruku a ocitl se sám. V pokoji byla tma a z okna se ozýval tlumený pláč. Zvedl se v posteli a naslouchal.
„Vrať se,“ řekl něžně. „Bude ti zima.“
„Synovi je zima,“ řekla stařena a znovu se rozplakala.
Zvuk jejích vzlyků mu dozníval v uších. Postel byla teplá a oči ztěžklé spánkem. Těžce podřimoval a pak spal, dokud ho náhlý divoký výkřik jeho ženy s leknutím neprobudil.
„Tlapka!“ vykřikla divoce. „Opičí tlapa!“
Vyděšeně vstal. „Kde? Kde je? Co se děje?“
Klopýtavě se k němu blížila přes místnost. „Chci ho,“ řekla tiše. „Ty jsi ji nezničil?“
„Je v obývacím pokoji na konzole,“ odpověděl udiveně. „Proč?“
Rozplakala se a rozesmála, sklonila se k němu a políbila ho na tvář.
„Teprve teď mě to napadlo,“ řekla hystericky. „Proč mě to nenapadlo dřív? Proč to nenapadlo tebe?“
„Přemýšlet o čem?“ zeptal se.
„Na ta další dvě přání,“ odpověděla rychle. „Měli jsme jen jedno.“
„To ti nestačilo?“ dožadoval se zuřivě.
„Ne,“ zvolala vítězoslavně, „budeme mít ještě jedno. Jdi rychle dolů pro něj a přej si, aby náš chlapec zase žil.“
Muž se posadil na posteli a shodil pokrývku z třesoucích se končetin. „Proboha, vy jste se zbláznila!“ vykřikl zděšeně.
„Vezmi to,“ zaúpěla, „rychle to vezmi a přej si – Ach, můj chlapec, můj chlapec!“
Její muž škrtl sirkou a zapálil svíčku. „Vrať se do postele,“ řekl nejistě. „Nevíš, co říkáš.“
„První přání se nám splnilo,“ řekla stará žena horečně, „proč ne druhé?“
„Náhoda,“ vykoktal stařec.
„Běž pro ni a přej si ji,“ zvolala jeho žena a třásla se vzrušením.
Stařec se otočil, prohlížel si ji a hlas se mu třásl. „Je mrtvý už deset dní, a kromě toho – nechtěl bych vám říct nic jiného, ale poznal jsem ho jen podle oblečení. Jestli byl pro tebe tehdy příliš strašný, jak je to teď?“
„Přiveďte ho zpátky,“ zvolala stařena a táhla ho ke dveřím. „Myslíš, že se bojím dítěte, které jsem kojila?“ „Ano,“ odpověděla.
Sešel dolů do tmy a nahmatal cestu do obývacího pokoje a pak ke krbové římse. Talisman byl na svém místě a zmocnil se ho strašlivý strach, že nevyřčené přání může před něj přivést jeho zmrzačeného syna dřív, než se mu podaří z místnosti uniknout, a zatajil dech, když zjistil, že ztratil směr ke dveřím. Čelo měl studené potem, ohmatával si cestu kolem stolu a tápavě hledal cestu podél stěny, až se ocitl v malé chodbě s tou nehezkou věcí v ruce.
Dokonce i tvář jeho ženy se zdála být změněná, když vstoupil do místnosti. Byla bílá a plná očekávání a k jeho obavám se zdálo, že má nepřirozený výraz. Měl z ní strach.
„Přej si!“ vykřikla silným hlasem.
„Je to hloupé a zlé,“ zarazil se.
„Přání!“ opakovala jeho žena.
Zvedl ruku. „Přeji si, aby můj syn byl opět naživu.“
Talisman spadl na podlahu a on si ho ustrašeně prohlížel. Pak roztřeseně klesl do křesla, zatímco stařena s planoucíma očima přistoupila k oknu a zvedla žaluzie.
Seděl, až ho mrazilo, a občas pohlédl na postavu stařeny, která nahlížela oknem. Konec svíčky, který hořel pod okrajem porcelánového svícnu, vrhal na strop a stěny pulzující stíny, až s mžikem větším než ostatní vyhasl. Stařec se s nevýslovným pocitem úlevy nad selháním talismanu odplížil zpátky k posteli a minutu nebo dvě poté se vedle něj tiše a apaticky objevila stařena.
Ani jeden z nich nepromluvil, jen tiše leželi a poslouchali tikot hodin. Vrzly schody a po stěně se hlučně prohnala pisklavá myš. Tma byla tísnivá, a když chvíli ležel a sbíral odvahu, vzal krabičku sirek, jednu škrtl a sešel dolů pro svíčku.
U paty schodiště sirka zhasla, a tak se zastavil, aby škrtl další, a ve stejnou chvíli se ozvalo klepání na vchodové dveře, tak tiché a kradmé, že ho bylo sotva slyšet.
Zápalky mu vypadly z ruky a rozsypaly se na chodbě. Stál bez hnutí, dech se mu zastavil, dokud se klepání neopakovalo. Pak se otočil, rychle utekl do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Domem se ozvalo třetí zaklepání.
„Co je to?“ vykřikla stařena a vstala.
„Krysa,“ řekl stařec rozechvěle, „krysa. Prošla kolem mě na schodech.“
Jeho žena seděla v posteli a poslouchala. Domem se ozvalo hlasité klepání.
„To je Herbert!“ vykřikla. „To je Herbert!“
Rozběhla se ke dveřím, ale její manžel ji předběhl, chytil ji za paži a pevně ji držel.
„Co chceš dělat?“ zašeptal chraptivě.
„To je můj chlapec, to je Herbert!“ vykřikla a mechanicky se bránila. „Zapomněla jsem, že je dvě míle daleko. Proč mě držíš? Pusťte mě. Musím otevřít dveře.“
„Proboha, nepouštějte ho dovnitř,“ vykřikl třesoucí se stařec.
„Bojíš se vlastního syna,“ vykřikla a vzpírala se. „Nechte mě jít. Už jdu, Herberte, už jdu.“
Ozvalo se další zaklepání a další. Stará žena se s náhlým trhnutím vyprostila a vyběhla z místnosti. Její manžel ji následoval na schodiště, a když spěchala dolů, apelativně za ní volal. Slyšel, jak řetěz zarachotil a spodní závora se pomalu a ztuha vytáhla z objímky. Pak se ozval hlas staré ženy, napjatý a zadýchaný.
„Závora,“ vykřikla hlasitě. „Pojď dolů. Nemůžu se k němu dostat.“
Ale její manžel už klečel na rukou a divoce šmátral po podlaze a hledal tlapku. Kéž by ji našel dřív, než se ta věc venku dostane dovnitř. Domem se ozvala dokonalá fusillada klepání a on zaslechl škrábání židle, jak ji jeho žena položila na chodbu ke dveřím. Slyšel skřípění závory, jak se pomalu vracela, a ve stejném okamžiku našel opičí tlapu a horečně vydechl své třetí a poslední přání.
Klepání náhle utichlo, i když jeho ozvěna se v domě ještě ozývala. Slyšel, jak se židle odsunula a dveře se otevřely. Po schodišti se prohnal studený vítr a dlouhý hlasitý nářek jeho ženy plný zklamání a utrpení mu dodal odvahu seběhnout dolů k ní a pak k bráně za ní. Na tichou a opuštěnou silnici naproti svítila blikající pouliční lampa.
Napsal W. W. Jacobs